20.04.2024 03:00[https://jaknatoo.blogspot.com/2024/04/rozhovory-ktere-mohly-ukoncit-valku-na-ukrajine.html]Níže si dovolím postnout český překlad článku z ForeignAffairs.comPřeložil ChatGPT The Talks That Could Have Ended the War in UkraineA Hidden History of Diplomacy That Came Up Short—but Holds Lessons for Future NegotiationsBy Samuel Charap and Sergey RadchenkoApril 16, 2024Rozhovory, které mohly ukončit válku na Ukrajině v roce 2022Skrytá historie diplomacie, která nedosáhla cíle - ale nabízí ponaučení pro budoucí vyjednáváníV brzkých ranních hodinách 24. února 2022 ruské letectvo zaútočilo na cíle po celé Ukrajině.Současně do země vpadla pěchota a tanky z Moskvy ze severu, východu a jihu. V následujících dnechse Rusové pokusili obklíčit Kyjev.To byly první dny a týdny invaze, která mohla skončit porážkou a podrobením Ukrajiny Ruskem.Zpětně se zdá téměř zázračné, že k tomu nedošlo.Co se stalo na bojišti, je relativně dobře známo. Méně známá je současná intenzivní diplomacie meziMoskvou, Kyjevem a dalšími aktéry, která mohla vést k dohodě jen několik týdnů po začátku války.Do konce března 2022 vedla série osobních setkání v Bělorusku a Turecku a virtuálních setkání přesvideo konference k takzvanému Istanbulskému komuniké, který popsal rámec pro dohodu.Ukrajinští a ruští vyjednavači pak začali pracovat na textu smlouvy a učinili značný pokrok směrem kdohodě. Ale v květnu jednání ztroskotala. Válka dál zuřila a od té doby si vyžádala desítky tisíc životůna obou stranách.Co se stalo? Jak blízko byly strany k ukončení války? A proč nikdy nedošlo k dohodě?Abyste osvětlili tuto často přehlíženou, ale klíčovou epizodu války, prozkoumali jsme návrhy dohodmezi oběma stranami, o některých detailech kterých dosud nebylo referováno. Také jsme provedlirozhovory s několika účastníky jednání, stejně jako s úředníky, kteří v té době působili ve vládáchklíčových západních zemí, kterým jsme poskytli anonymitu, aby mohli hovořit o citlivýchzáležitostech. A prozkoumali jsme mnoho současných i pozdějších rozhovorů s ukrajinskými aruskými úředníky, kteří v té době působili. Většina z těchto informací je dostupná na YouTube, alenejsou v angličtině a tudíž nejsou v západním světě dobře známy. Nakonec jsme pečlivě zkoumali časovou osu událostí od začátku invaze až do konce května, kdy jednání ztroskotala. Když jsme všechny tyto části poskládali dohromady, to, co jsme zjistili, jepřekvapující - a může mít významné důsledky pro budoucí diplomatické snahy o ukončení války.V době Moskevské nebývalé agresivity Rusové a Ukrajinci téměř uzavřeli dohodu.Někteří pozorovatelé a úředníci (včetně především ruského prezidenta Vladimira Putna) tvrdí, že byladohoda na stole, která mohla ukončit válku, ale že Ukrajinci od ní odstoupili kvůli kombinaci tlaku ze strany jejich západních patronů a kyjevských domněnek o ruské vojenské slabosti. Jiní význam jednání zcela zpochybnili, tvrdíce, že strany jen předstíraly jednání a kupovaly čas pro přeskupení na bojišti, nebo že návrhy dohod byly neseriózní.Přestože tyto interpretace obsahují základ pravdy, skrývají více, než osvětlují. Neexistuje jedinázásadní příčina; tento příběh odporuje jednoduchým vysvětlením. Navíc takové jednostranné účtyzcela pominuly fakt, který se zpětně jeví jako mimořádný: uprostřed bezprecedentní agrese Moskvy.Rusové a Ukrajinci téměř finalizovali dohodu, která by ukončila válku a poskytla Ukrajiněmultilaterální záruky bezpečnosti, což by uvolnilo cestu k její trvalé neutralitě a v budoucnu kčlenství v EU.Konečná dohoda se však ukázala jako nedosažitelná z několika důvodů. Západní partneři Kyjeva bylineochotní zapojit se do jednání s Ruskem, zvláště do takového, které by pro ně vytvořilo novézávazky ohledně zajištění bezpečnosti Ukrajiny. Veřejné mínění na Ukrajině se zatvrdilo po objeveníruských zvěrstev v Irpinu a Buchi. A s neúspěchem obklíčení Kyjeva se prezident Volodymyr Zelenskystal sebejistějším v tom, že s dostatečnou podporou Západu může válku vyhrát na bojišti. Nakonec,ačkoliv snaha stran vyřešit dlouhodobé spory ohledně bezpečnostní architektury nabízela vyhlídkuna trvalé řešení války a trvalou regionální stabilitu, snažily se příliš vysoko, příliš brzy. Snažily sedosáhnout celkové dohody, i když základní příměří bylo mimo dosah.Dnes, když vyhlídky na jednání vypadají bledě a vztahy mezi stranami jsou téměř neexistující, můžese historie jednání na jaře 2022 jevit jako rozptýlení s málo přímo použitelnými poznatky prosoučasné okolnosti. Ale Putin a Zelensky překvapili všechny svou vzájemnou ochotou zvážitdalekosáhlé ústupky, aby ukončili válku. Mohou všechny znovu překvapit i v budoucnu.ZÁRUKA NEBO GARANCE?Co chtěli Rusové dosáhnout invazí na Ukrajinu? Dne 24. února 2022 Putin ve svém projevuospravedlnil invazi zmínkou neurčitého cíle "denacifikace" země. Nejrozumnější interpretace"denacifikace" byla, že Putin usiloval o svržení vlády v Kyjevě, možná s zabíjením nebo zajetímZelenského.Přesto již několik dní po začátku invaze Moskva začala hledat základy pro kompromis. Válka, kterouPutin očekával jako procházku, se již ukazovala jako cokoli jiného, a tato raná otevřenost k jednánínaznačuje, že se již vzdal myšlenky na přímou změnu režimu. Zelensky, jak již před válkou, okamžitěprojevil zájem o osobní setkání s Putinem. Ačkoli odmítl přímo mluvit se Zelenským, Putin jmenovalvyjednávací tým. Běloruský prezident Alexandr Lukašenko hrál roli prostředníka.Jednání začala 28. února v jednom z Lukašenkových prostorných venkovských sídel poblíž vesniceLiaskavičy, asi 30 mil od bělorusko-ukrajinské hranice. Ukrajinskou delegaci vedl Davyd Arachamija, parlamentní lídr Zelenského politické strany a zahrnoval ministra obrany Oleksiie Reznikova, prezidentského poradce Mychajla Podoljaka a další vysoké úředníky. Ruskou delegaci vedl Vladimír Medinskij, vrchní poradce ruského prezidenta, který dříve působil jako ministr kultury. Zahrnovala také náměstky ministrů obrany a zahraničních věcí, mezi ostatními.Na prvním setkání Rusové předložili sadu přísných podmínek, které v podstatě vyžadovaly kapitulaciUkrajiny. To byl nepřijatelný začátek. Ale jak se Moskvě na bojišti nadále dařilo špatně, její postoje uvyjednávacího stolu se stávaly méně náročnými. Tak 3. a 7. března strany uskutečnily druhé a třetíkolo jednání, tentokrát v Kamyanyuki v Bělorusku, hned za hranicí s Polskem. Ukrajinská delegacepředložila vlastní požadavky: okamžité příměří a zřízení humanitárních koridorů, které by umožnilycivilistům bezpečně opustit válečnou zónu. Během třetího kola jednání se zdá, že Rusové a Ukrajincipoprvé prozkoumali návrhy. Podle Medinského to byly ruské návrhy, které Medinského delegacepřivezla z Moskvy a pravděpodobně odrážely trvání Moskvy na neutrálním postavení Ukrajiny.V té době se osobní setkání na téměř tři týdny přerušila, ačkoliv delegace pokračovaly ve setkáníchpřes Zoom. V těchto výměnách se Ukrajinci začali zaměřovat na otázku, která se stala středobodem jejich vize prokonečnou fázi války: záruky bezpečnosti, které by zavázaly ostatní státy, aby přišly na pomoc Ukrajině, pokud by ji Rusko znovu napadlo. Není zcela jasné, kdy Kyjev tuto otázku poprvé vznesl v rozhovorech s Rusy nebo západními zeměmi. Ale 10. března ukrajinský ministr zahraničí Dmytro Kuleba, tehdy v Antalyi v Turecku na setkání se svým ruským protějškem Sergejem Lavrovem, hovořil o "systematickém, udržitelném řešení" pro Ukrajinu, přičemž dodal, že Ukrajinci byli "připraveni diskutovat" o zárukách, které doufali, že obdrží od členských států NATO a Ruska.To, co Kuleba zdánlivě měl na mysli, byla multilaterální záruka bezpečnosti, uspořádání, při kterémsi soutěžící mocnosti zaváží k ochraně třetího státu, obvykle za podmínky, že zůstane nezaujatý vůčikterémukoli z garantů. Takové dohody po studené válce většinou vyšly z módy. Zatímco aliance jakoNATO si klade za cíl udržet kolektivní obranu proti společnému nepříteli, multilaterální zárukybezpečnosti jsou navrženy tak, aby zabránily konfliktu mezi garanty ohledně zařazenígarantovaného státu a tím i zajištění jeho bezpečnosti.Ukrajina měla hořkou zkušenost s méně pevnou verzí takové dohody: multilaterální zárukoubezpečnosti místo garance. V roce 1994 přistoupila k tzv. Budapešťskému memorandu, připojila se kSmlouvě o nešíření jaderných zbraní jako stát bez jaderných zbraní a souhlasila s tím, že se vzdásvého tehdy třetího největšího arzenálu na světě. Výměnou za to Rusko, Velká Británie a Spojenéstáty slíbily, že Ukrajinu nezaútočí. Přesto na rozdíl od široce rozšířeného nedorozumění, v případěagrese proti Ukrajině dohoda vyžadovala od signatářů pouze svolání zasedání Rady bezpečnostiOSN, nikoli obranu země.Ruská totální invaze—a studená realita, že Ukrajina vedla existenční válku sama—přiměla Kyjev najítzpůsob, jak ukončit agresi a zajistit, aby se již nikdy neopakovala. Dne 14. března, právě když se obědelegace setkávaly přes Zoom, Zelensky na svém kanále Telegram zveřejnil zprávu volající po"normálních, účinných zárukách bezpečnosti", které by nebyly "jako ty Budapešťské". Vedvoudenním rozhovoru s ukrajinskými novináři jeho poradce Podoljak vysvětlil, že Kyjev hledal"absolutní záruky bezpečnosti", které by vyžadovaly, aby "signatáři ... nestáli stranou v případě útokuna Ukrajinu, jak je tomu nyní. Místo toho by [museli] aktivně zasáhnout při obraně Ukrajiny vkonfliktu."Poptávka Ukrajiny po tom, aby ji znovu nenechali osamocenou, je zcela pochopitelná. Kyjev chtěl (a stále chce) spolehlivější mechanismus než ruskou dobrou vůli pro svou budoucí bezpečnost. Alezískání záruky by bylo těžké. Naftali Bennett byl tehdy izraelským premiérem a aktivnězprostředkovával mezi oběma stranami. Ve v únoru 2023 zveřejněném rozhovoru s novinářemHanoch Daum vzpomínal, že se snažil odradit Zelenského od zaseknutí se na otázce zárukbezpečnosti. "Je to ten vtip o chlapovi, který se snaží prodat Brooklyn Bridge náhodnémukolemjdoucímu," vysvětlil Bennett. "Řekl jsem: 'Amerika ti dá záruky? Zaváže se, že za několik let,pokud Rusko něco poruší, pošle vojáky? Po odchodu z Afghánistánu a všem tomu?' Řekl jsem:'Volodymyre, to se nestane.'"Abychom to řekli přesněji: pokud Spojené státy a jejich spojenci nebyli ochotni poskytnout Ukrajinětakové záruky (například ve formě členství v NATO) před válkou, proč by to měli dělat poté, co Ruskotak názorně ukázalo svoji ochotu zaútočit na Ukrajinu? Ukrajinští vyjednavači vyvinuli odpověď natuto otázku, ale nakonec nepřesvědčili své rizikem vyhýbavé západní kolegy. Postoj Kyjeva byl, jaknaznačoval koncept vznikajících záruk, že by i Rusko bylo garantem, což by znamenalo, že Moskvaby v podstatě souhlasila, že ostatní garanti by byli povinni zasáhnout, pokud by znovu zaútočila.Jinými slovy, pokud by Moskva přijala, že jakákoli budoucí agrese proti Ukrajině by znamenala válkumezi Ruskem a Spojenými státy, nebyla by více nakloněna zaútočit na Ukrajinu, než by zaútočila naspojence NATO.PRŮLOMPo celý březen pokračovaly těžké boje na všech frontách. Rusové se pokusili dobýt Černihiv, Charkova Sumy, ale spektakulárně selhali, přestože všechna tři města utrpěla těžké škody. Do polovinybřezna se ruský postup směrem na Kyjev zastavil a armáda utrpěla těžké ztráty. Obě delegacepokračovaly v rozhovorech přes video konferenci, ale 29. března se opět sešly osobně, tentokrát vIstanbulu v Turecku.Tam se zdálo, že dosáhly průlomu. Po setkání strany oznámily, že se dohodly na společnémkomuniké. Podmínky byly široce popsány během tiskových prohlášení obou stran v Istanbulu. Alezískali jsme kopii celého textu návrhu komuniké, který nesl název "Klíčové ustanovení Smlouvy ozárukách bezpečnosti Ukrajiny." Podle účastníků, s kterými jsme hovořili, Ukrajinci většinukomuniké navrhli a Rusové předběžně přijali myšlenku použít jej jako rámec pro smlouvu.Smlouva představená v komuniké by prohlásila Ukrajinu za trvale neutrální, nejaderný stát. Ukrajinaby se vzdala jakéhokoli záměru připojit se k vojenským aliancím nebo povolit na svém územízahraniční vojenské základny či vojska. Komuniké jako možné garanty uvádělo stálé členy Radybezpečnosti OSN (včetně Ruska) spolu s Kanadou, Německem, Izraelem, Itálií, Polskem a Tureckem.Komuniké také říkalo, že pokud by Ukrajina byla napadena a požádala o pomoc, všechny garantujícístáty by byly povinny po konzultacích s Ukrajinou a mezi sebou poskytnout Ukrajině pomoc přiobnově její bezpečnosti. Pozoruhodně byly tyto závazky vyjádřeny mnohem přesněji než článek 5NATO: uvalení bezletové zóny, dodávky zbraní nebo přímý zásah vojenskou silou garantujícího státu.Istanbulské komuniké vyzvalo obě strany, aby se v příštích 15 letech snažily mírově vyřešit svůj sporo Krym.Ačkoli by Ukrajina pod navrhovaným rámcem zůstala trvale neutrální, cesta Kyjeva k členství v EU byzůstala otevřená a garantující státy (včetně Ruska) by výslovně „potvrdily svůj záměr usnadnit přístupUkrajiny do Evropské unie.“ To bylo skutečně mimořádné: v roce 2013 Putin vyvíjel intenzivní tlak na ukrajinského prezidentaViktora Jankoviče, aby se vzdal pouhé asociační dohody s EU. Nyní Rusko souhlasilo „usnadnit“plný přístup Ukrajiny do EU.Ačkoli zájem Ukrajiny o získání těchto záruk bezpečnosti je zřejmý, není zřejmé, proč by Ruskosouhlasilo s něčím takovým. Teprve před několika týdny se Putin pokusil dobýt ukrajinské hlavníměsto, svrhnout jeho vládu a ustanovit loutkový režim. Zdá se nepravděpodobné, že by náhle přijalto, že Ukrajina—která byla nyní vůči Rusku nepřátelštější než kdy předtím díky Putinovým vlastnímčinům—by se stala členem EU a měla svou nezávislost a bezpečnost zaručenou Spojenými státy(mimo jiné). A přesto komuniké naznačuje, že to bylo přesně to, co byl Putin ochoten přijmout.Můžeme jen spekulovat, proč. Putinův bleskový útok selhal; to bylo jasné už na počátku března.Možná byl nyní ochoten omezit své ztráty, pokud by získal svou nejdéle trvající požadavek: abyUkrajina zřekla svých aspirací na NATO a nikdy nepovolila na svém území síly NATO. Pokud nemohlovládat celou zemi, aspoň by mohl zajistit své základní bezpečnostní zájmy, zastavit vykrvácení ruskéekonomiky a obnovit mezinárodní pověst země.Komuniké také obsahuje další ustanovení, které je zpětně ohromující: vyzývá obě strany, aby se vnásledujících deseti až patnácti letech snažily mírově vyřešit svůj spor o Krym. Od anexe poloostrovav roce 2014 Moskva nikdy nesouhlasila s diskusí o jeho statusu, tvrdíce, že je to region Ruska stejnějako kterýkoli jiný. Nabídkou vyjednávat o jeho statusu Kreml nepřímo přiznal, že tomu tak není.BOJOVÁNÍ A JEDNÁNÍVedoucí ruské delegace Vladimir Medinskij se 29. března, bezprostředně po skončení jednání, vyjádřil rozhodně optimisticky a vysvětlil, že jednání o smlouvě o neutralitě Ukrajiny přecházejí do praktické fáze a že je možné, že ji Putin a Zelenskij v dohledné době na summitu podepíší, nehledě na všechny komplikace spojené s tím, že smlouva má mnoho potenciálních garantů.Následující den řekl novinářům: „Včera ukrajinská strana poprvé fixovala písemnou formou svojiochotu splnit řadu nejdůležitějších podmínek pro budování budoucích normálních a dobrýchsousedských vztahů s Ruskem.“ Pokračoval: „Předali nám principy potenciálního budoucíhouspořádání, fixované písemně.“Mezitím Rusko zanechalo svých snah dobýt Kyjev a stahovalo své síly z celé severní fronty. AlexandrFomin, ruský náměstek ministra obrany, oznámil toto rozhodnutí v Istanbulu 29. března jako snahu„vybudovat vzájemnou důvěru.“ Ve skutečnosti se jednalo o nucený ústup. Rusové přeceňovali svéschopnosti a podcenili ukrajinský odpor a nyní své selhání prezentovali jako milostný diplomatickýkrok usnadňující mírová jednání.I po zprávách z Buči, které se dostaly do titulků novin v dubnu 2022, obě strany pokračovaly v nepřetržité práci na smlouvě.Ústup ze severní fronty měl dalekosáhlé důsledky. Upevnilo Zelenského odhodlání, odstranilobezprostřední hrozbu pro jeho vládu a ukázalo, že Putinův oslavovaný válečný stroj může být na bojišti zatlačen, ne-li poražen.Také umožnil rozsáhlou západní vojenskou pomoc Ukrajině tím, že uvolnil komunikační linie vedoucído Kyjeva. Nakonec ústup připravil půdu pro hrůzné objevy zvěrstev, které ruské síly spáchaly vpředměstích Kyjeva v Buče a Irpinu, kde znásilňovaly, mrzačily a vraždily civilisty.Zprávy z Buči začaly být titulky na začátku dubna. Dne 4. dubna Zelensky navštívil město.Následující den promluvil prostřednictvím videa k Radě bezpečnosti OSN a obvinil Rusko z pácháníválečných zločinů v Buche, přirovnával ruské síly k teroristické skupině Islámský stát (známé takéjako ISIS). Zelensky vyzval Radu bezpečnosti OSN, aby Rusko, stálého člena, vyloučila. Pozoruhodněvšak obě strany pokračovaly v práci na smlouvě, kterou měli Putin a Zelensky podepsat běhemsummitu, který se měl konat v nedaleké budoucnosti.Strany aktivně vyměňovaly návrhy mezi sebou a zdá se, že je začaly sdílet i s dalšími stranami. (Vúnorovém rozhovoru 2023 Bennett uvedl, že viděl 17 nebo 18 pracovních návrhů dohody;Lukašenko také uvedl, že viděl alespoň jeden.) Pečlivě jsme zkoumali dva z těchto návrhů, jeden datovaný 12. dubna a druhý 15. dubna, o kterém nám účastníci jednání řekli, že to byl poslední, který byl mezi stranami vyměněn. Jsou si v mnohémpodobné, ale obsahují důležité rozdíly a oba ukazují, že komuniké některé klíčové otázky nevyřešilo.Viz v originálu:Úryvek z návrhu rusko-ukrajinské smlouvy datované 15. dubna 2022Za prvé, zatímco komuniké a návrh ze dne 12. dubna jasně stanovily, že garantující státy bysamostatně rozhodly, zda přijdou Kyjevu na pomoc v případě útoku na Ukrajinu, v návrhu ze dne 15.dubna Rusové pokusili tento zásadní článek podkopat tím, že trvali na tom, že taková akce byproběhla pouze „na základě rozhodnutí dohodnutého všemi garantujícími státy“ což bypravděpodobnému útočníkovi, Rusku, dalo právo veta. Podle poznámky v textu Ukrajinci tentododatek odmítli, trvající na původním vzorci, podle kterého by všichni garanti měli individuálnípovinnost jednat a nemuseli by dosáhnout konsensu před tím, než tak učiní.Viz v originálu:Úryvek z návrhu rusko-ukrajinské smlouvy datované 15. dubna 2022. Červený text kurzívoupředstavuje ruské pozice, které ukrajinská strana nepřijala; červený text tučně představujeukrajinské pozice, které ruská strana nepřijala.Za druhé, návrhy obsahují několik článků, které byly přidány do smlouvy na trvání Ruska, ale nebylysoučástí komuniké a týkaly se otázek, o kterých Ukrajina odmítla diskutovat. Tyto požadují, abyUkrajina zakázala „fašismus, nacismus, neonacismus a agresivní nacionalismus“—a v tomto směruzrušila šest ukrajinských zákonů (zcela nebo částečně), které se věnovaly, obecně řečeno, spornýmaspektům sovětské éry, zejména roli ukrajinských nacionalistů během druhé světové války.Není těžké pochopit, proč by Ukrajina odolávala tomu, aby Rusko určovalo její politiku historicképaměti, zvláště v kontextu smlouvy o zárukách bezpečnosti. A Rusové věděli, že tyto ustanovení byUkrajincům ztížila přijetí zbytku smlouvy. Mohly by tedy být považovány za jedovaté pilulky.Je však možné, že ustanovení byla zamýšlena jako způsob, jak Putinovi umožnit zachovat tvář.Například tím, že by Ukrajinu přinutilo zrušit zákony odsuzující sovětskou minulost a zobrazujícíukrajinské nacionalisty, kteří bojovali proti Rudé armádě během druhé světové války jako bojovníkyza svobodu, by Kreml mohl tvrdit, že dosáhl svého proklamovaného cíle „denacifikace“, i kdyžpůvodní význam tohoto výrazu mohl být výměna Zelenského vlády.Nakonec není jasné, zda by tato ustanovení byla zlomovým bodem. Vedoucí ukrajinský vyjednavačArachamija později bagatelizoval jejich význam. Jak to řekl v listopadovém rozhovoru 2023 vukrajinském televizním zpravodajství, Rusko „doufalo až do poslední chvíle, že nás přiměje podepsattakovou dohodu, že přijmeme neutralitu. To bylo pro ně to nejdůležitější. Byli připraveni válkuukončit, pokud bychom, jako Finsko [během studené války], přijali neutralitu a zavázali se nepřipojitk NATO.“Jednání záměrně obcházela otázku hranic a území.Velikost a struktura ukrajinské armády byla také předmětem intenzivních jednání. K 15. dubnu sestrany v této otázce výrazně rozešly. Ukrajinci chtěli armádu v mírovém čase o 250 000 lidech;Rusové trvali na maximálně 85 000, což je podstatně méně, než měla Ukrajina před invazí v roce2022. Ukrajinci chtěli 800 tanků; Rusové by dovolili pouze 342. Rozdíl v dosahu raket byl ještěmarkantnější: 280 kilometrů, přibližně 174 mil (ukrajinská pozice) a pouhých 40 kilometrů, přibližně25 mil (ruská pozice).Jednání záměrně obcházela otázku hranic a území. Zjevně bylo v úmyslu, aby o těchto otázkáchrozhodli Putin a Zelensky na plánovaném summitu. Není těžké si představit, že by Putin trval naudržení veškerého území, které jeho síly již obsadily. Otázkou je, zda by se Zelenskij nechal přesvědčit, aby s tímto záborem území souhlasil.Přes tyto značné neshody návrh ze dne 15. dubna naznačuje, že by smlouva měla být podepsána dodvou týdnů. Samozřejmě by se tento termín mohl posunout, ale ukazuje, že oba týmy plánovalyrychle jednat. „V polovině dubna 2022 jsme byli velmi blízko ukončení války mírovou dohodou,“vyprávěl jeden z ukrajinských vyjednavačů, Oleksandr Čalyj, na veřejném vystoupení v prosinci 2023.„[A] týden poté, co Putin zahájil svoji agresi, dospěl k závěru, že udělal obrovskou chybu a snažil seudělat vše možné, aby s Ukrajinou uzavřel dohodu.“CO SE STALO?Tak proč jednání ztroskotala? Putin tvrdil, že Západní mocnosti zasáhly a zhatily dohodu, protožeměly větší zájem oslabit Rusko než ukončit válku. Tvrdil, že Boris Johnson, který byl tehdy britskýmpremiérem, předal Ukrajincům vzkaz jménem „anglosaského světa“, že musí „bojovat proti Rusku,dokud nebude dosaženo vítězství a Rusko neutrpí strategickou porážku.“Západní reakce na tyto vyjednávání, byť daleko od Putinova karikatury, byla jistě vlažná. Washingtona jeho spojenci byli hluboce skeptičtí ohledně vyhlídek diplomatické cesty, která vzešla z Istanbulu;koneckonců, komuniké přešlo otázku území a hranic a strany byly stále daleko od sebe v dalšíchklíčových otázkách. Nepřipadalo jim to jako jednání, které by mělo uspět.Navíc bývalý americký úředník, který v té době pracoval na politice vůči Ukrajině, nám řekl, žeUkrajinci nekonzultovali s Washingtonem, dokud nebylo komuniké vydáno, i když smlouva, kteroupopisovalo, by vytvořila pro Spojené státy nové právní závazky - včetně povinnosti vést válku sRuskem, pokud by znovu napadlo Ukrajinu. Tento požadavek by sám o sobě znamenal, že bysmlouva byla pro Washington nepřijatelná. Místo toho, aby přijal Istanbulské komuniké a následnýdiplomatický proces, Západ zvýšil vojenskou pomoc Kyjevu a zvýšil tlak na Rusko, včetně stálepřísnějšího sankčního režimu.Spojené království se ujalo vedení. Už 30. března se Johnson zdál být neochotný k diplomacii aprohlásil, že místo toho „bychom měli pokračovat ve zvyšování sankcí s postupným programem,dokud každý jednotlivý [Putinův] voják nebude mimo Ukrajinu.“ Dne 9. dubna se Johnson objevil vKyjevě—byl prvním zahraničním lídrem?, který navštívil hlavní město po ruském stažení. Údajně řeklZelenskému, že si myslí, že „jakákoli dohoda s Putinem by byla docela pochybná.“ Jakoukoli dohodu,jak si vzpomínal, že řekl, „by bylo nějaké vítězství pro něj: pokud mu něco dáš, jen to vezme, uloží sito a pak se připraví na další útok.“ V rozhovoru v roce 2023 David Arachamija rozhořčil některé tím, že zdánlivě svalil odpovědnost za výsledek na Johnsona. „Když jsme se vrátili z Istanbulu,“ řekl, „přišel Boris Johnson do Kyjeva a řekl, že s [Rusy] nicnepodepíšeme— a pojďme jen bojovat.“Od té doby Putin opakovaně používal Arachamijovy poznámky, aby obvinil Západ z kolapsu jednánía ukázal na podřízenost Ukrajiny jejím podporovatelům. Bez ohledu na Putinův manipulativnízpůsob, Arachamija poukázal na skutečný problém: komuniké popisovalo multilaterální rámec, kterýby vyžadoval západní ochotu angažovat se diplomaticky s Ruskem a zvážit skutečnou zárukubezpečnosti pro Ukrajinu. Ani jedno nebylo v té době pro Spojené státy a jejich spojence prioritou.Putin a Zelensky byli ochotni zvážit mimořádné kompromisy, aby ukončili válku.V jejich veřejných prohlášeních Američané nikdy nebyli tak zjevně nevstřícní k diplomacii, jak bylJohnson. Ale nezdálo se, že by ji považovali za středobod své reakce на русское вторжение. Ministrzahraničí Antony Blinken a ministr obrany Lloyd Austin navštívili Kyjev dva týdny po Johnsonovi,převážně aby koordinovali větší vojenskou podporu. Jak to Blinken řekl na tiskové konferenci poté,„strategie, kterou jsme zavedli—masivní podpora Ukrajiny, masivní tlak na Rusko, solidarita s vícenež 30 zeměmi zapojenými do těchto snah—má skutečné výsledky.“Přesto tvrzení, že Západ přinutil Ukrajinu odstoupit od jednání s Ruskem, je bezdůvodné. Naznačuje,že Kyjev neměl žádné slovo v této věci. Je pravda, že nabídky podpory ze Západu musely posílitZelenského odhodlání a nedostatek západního nadšení se zdá, že jeho zájem o diplomacii ochladil.Nakonec však Zelensky ve svých rozhovorech se západními lídry nedával přednost snaze odiplomacii s Ruskem, aby ukončil válku. Ani Spojené státy ani jejich spojenci nevnímali silnoupoptávku po tom, aby se na diplomatické cestě angažovali. V té době by takový tlak mohl ovlivnitzápadní politiku, vzhledem k veřejnému soucitu na Západě.Zelensky byl také nepochybně pobouřen ruskými zvěrstvy v Buče a Irpinu a pravděpodobně siuvědomoval, že to, co začal označovat za ruský „genocidu“ na Ukrajině, by diplomatické jednání sMoskvou politicky ještě více ztížilo. Přesto práce na návrhu smlouvy v zákulisí pokračovala a dokoncese v dnech a týdnech po objevení ruských válečných zločinů zintenzivnila, což naznačuje, že zvěrstvav Buche a Irpinu byly druhotným faktorem v rozhodování Kyjeva.Nově nabytá důvěra Ukrajinců, že mohou válku vyhrát, rovněž hrála jasnou roli. Ruský ústup z Kyjevaa dalších hlavních měst na severovýchodě a vyhlídka na další zbraně ze Západu (s cestami do Kyjevanyní pod ukrajinskou kontrolou) změnily vojenskou rovnováhu. Optimismus ohledně možných ziskůna bojišti často snižuje zájem bojující strany o kompromisy u vyjednávacího stolu.Skutečně, koncem dubna Ukrajina zpevnila svůj postoj a požadovala ruské stažení z Donbasu jakopředpoklad pro jakoukoli smlouvu. Jak to 2. května řekl Oleksij Danilov, předseda Rady národníbezpečnosti a obrany Ukrajiny: „Smlouva s Ruskem je nemožná—přijatelná je pouze kapitulace.“Ruská a ukrajinská vyjednávací schůzka v Istanbulu, březen 2022Služba ukrajinského prezidentského tisku / ReutersA pak je tu ruská strana příběhu, která je těžké posoudit. Bylo celé vyjednávání dobřezinscenovaným představením, nebo bylo Moskva vážně zajímána dohodou? Dostal Putin chladnénohy, když pochopil, že Západ nepodepíše dohody, nebo že se ukrajinský postoj zpevnil?I kdyby Rusko a Ukrajina překonaly své neshody, rámec, který vyjednali v Istanbulu, by vyžadovalsouhlas Spojených států a jejich spojenců. A tyto západní mocnosti by musely podstoupit politickériziko tím, že by se zapojily do jednání s Ruskem a Ukrajinou a vložily svou důvěryhodnost na řádektím, že by zaručily ukrajinskou bezpečnost. V té době a v následujících dvou letech chyběla vWashingtonu a evropských hlavních městech ochota buď podniknout diplomatické kroky s vysokýmisázkami, nebo se skutečně zavázat k obraně Ukrajiny v budoucnosti.Konečný důvod, proč jednání selhala, spočíval v tom, že vyjednavači postavili vůz před koně: místoukončení války se snažili vytvořit něco jako dlouhodobou mírovou smlouvu, která by vyřešilabezpečnostní spory, které byly zdrojem geopolitického napětí po desetiletí. Byl to obdivuhodněambiciózní pokus—ale ukázalo se, že je příliš ambiciózní.Abychom byli spravedliví, Rusko, Ukrajina a Západ to zkusili i naopak—a také katastrofálně selhali.Minské dohody podepsané v letech 2014 a 2015 po ruské anexi Krymu a invazi do Donbasu sezabývaly drobnostmi, jako byl datum a čas ukončení nepřátelství a jaký druh zbraní by měl býtstažen a na jakou vzdálenost. Základní bezpečnostní obavy obou stran byly řešeny jen okrajově,pokud vůbec.Tato historie naznačuje, že budoucí jednání by měla postupovat po dvou kolejích, přičemž praktickéaspekty ukončení války by měly být řešeny na jedné koleji, zatímco širší otázky by měly být řešeny nadruhé.MĚJTE NA PAMĚTIDne 11. dubna 2024 Lukašenko, raný prostředník rusko-ukrajinských mírových jednání, vyzval knávratu k návrhu smlouvy z jara 2022. „Je to rozumný postoj,“ řekl v rozhovoru s Putinem v Kremlu.„Byl to přijatelný postoj pro Ukrajinu také. Souhlasili s tímto postojem.“Putin přitakal. „Souhlasili, samozřejmě,“ řekl.Ve skutečnosti však Rusové a Ukrajinci nikdy nedospěli k konečnému kompromisnímu textu. Aledošli v tomto směru dál, než bylo dříve chápáno, dosáhli celkového rámce pro možnou dohodu.Po uplynulých dvou letech krveprolití může být to vše považováno za vodu pod mostem. Ale je topřipomínka toho, že Putin a Zelensky byli ochotni zvážit mimořádné kompromisy, aby ukončili válku.Takže pokud a kdy se Kyjev a Moskva vrátí ke vyjednávacímu stolu, najdou ho posetý nápady, kteréby se ještě mohly ukázat jako užitečné při budování trvalého míru.Interview with David Arakhamia, head of the Ukrainian delegation at the peace talksSouhrn z @StrategickeMhttps://twitter.com/StrategickeM/status/1780582977765867975Naftali Bennett o vyjednávání na začátku válkyhttps://twitter.com/PetrNov95968147/status/1776529294363177225politika diplomacie válka war
22.03.2024 04:07[https://jaknatoo.blogspot.com/2024/03/heated-debate-why-settlements-are.html]Heated Debate I SCHOOL Israeli on why Settlements are Actually GoodDebata se točí kolem několika klíčových bodů týkajících se izraelsko-palestinského konfliktu, sionismu a otázek týkajících se osídlení. Super, místy ostřejší? debata I SCHOOL Israeli o tom, proč jsou osady vlastně dobré!Existence Palestinců a status Jeruzaléma:Diskuse začíná rozpravou o existenci Palestinců, kde jeden z účastníků zpochybňuje jejich existenci, zatímco ostatní s tímto názorem nesouhlasí, tvrdíce, že Palestinci jsou skutečnou etnickou a národnostní skupinou.Jeruzalém je diskutován jako nedělené hlavní město Izraele, což je bod, ve kterém se účastníci shodují, zdůrazňujíce jeho význam pro izraelský stát a sionistické hnutí.Sionismus a osídlení:Zionismus je obhajován jako klíčový prvek židovské identity některých účastníků, kteří vidí osídlení jako součást tohoto hnutí a vyjádření židovského práva na zemi.V rámci této diskuse je však zdůrazněno, že kritika osídlení nemusí nutně znamenat odmítnutí sionismu. Mladí židovští sionisté, kteří kritizují osídlení, jsou často nespravedlivě obviňováni z anti-sionismu.Osídlení jako překážka míru:Jedna strana argumentuje, že osídlení představují překážku mírového řešení konfliktu, protože brání Palestincům ve svobodném životě a národních právech, což vede k nerovnosti mezi Izraelci a Palestinci.Diskutuje se o tom, že pokud by se přijala jedno státní řešení, jedna strana by nebyla rovna druhé, což je hlavní obava některých účastníků.Neúspěch dvou-státního řešení a alternativní přístupy:Protistrana poukazuje na opakované neúspěchy dvou státního řešení v minulosti a poukazuje na bezpečnostní rizika spojená s opuštěním osídlených oblastí, které by mohly vést k vytvoření dalšího nepřátelského státu podobného Gaze vedle Jeruzaléma.Diskutuje se o možnosti izraelské rezidence pro Palestince jako alternativnímu řešení, které by Palestincům poskytlo lepší příležitosti a ochranu, avšak pod izraelskou správou.Možnost míru a budoucí vize:Debata končí úvahami o možnosti míru, kde se účastníci rozcházejí v názoru na to, zda je mír možný s osídleními nebo bez nich, a jaký model řešení by nejlépe sloužil oběma stranám konfliktu.Zmiňují se různé vize budoucnosti, od dvou státního řešení po jedno státní řešení s různými stupni práv a integrace pro Palestince, přičemž každý z účastníků má odlišný pohThe debate involves participants discussing the existence of Palestinians, the status of Jerusalem as the undivided capital of Israel, and varying perspectives on Zionism and the impact of settlements on peace efforts.One side argues that settlements are an obstacle to peace, suggesting that they prevent Palestinians from living freely and achieving national rights, leading to inequality and potentially alienating young Zionist Jews who criticize settlement activities.The counterargument highlights the failure of the two-state solution in past attempts, viewing settlements not as an obstacle but as a manifestation of Jewish historical connection to the land. It emphasizes security concerns and the perceived danger of creating a state that could harbor hostility towards Israel.The discussion touches on broader issues, such as the economic and social impacts of the conflict, the role of religious fundamentalism, and the potential for Israeli residency as a solution for Palestinians seeking better opportunities and protection.The debate concludes with reflections on the possibility of peace, with differing views on whether a two-state solution or an alternative approach might better serve the interests of both Israelis and Palestinians, highlighting the complexity and deeply rooted nature of the conflict.Debata zahrnuje diskusi o existenci Palestinců, statusu Jeruzaléma jako neděleného hlavního města Izraele a různých pohledech na sionismus a vliv osídlení na mírové úsilí.Jedna strana tvrdí, že osídlení představují překážku míru, naznačujíc, že brání Palestincům v živobytí a dosažení národních práv, což vede k nerovnosti a možnému odcizení mladých židovských sionistů, kteří kritizují činnost osad.Protiargument zdůrazňuje neúspěch dvoustátního řešení v minulých pokusech, považuje osídlení ne za překážku, ale za projev židovské historické spojitosti s územím. Zdůrazňuje bezpečnostní obavy a vnímané nebezpečí vytvoření státu, který by mohl ukrývat nepřátelství vůči Izraeli.Diskuse se dotýká širších otázek, jako jsou ekonomické a sociální dopady konfliktu, role náboženského fundamentalismu a možnost izraelské rezidence jako řešení pro Palestince hledající lepší příležitosti a ochranu.Debata končí úvahami o možnosti míru, s rozdílnými názory na to, zda by dvou státní řešení nebo alternativní přístup lépe sloužily zájmům jak Izraelců, tak Palestinců, což zdůrazňuje složitost a hluboce zakořeněnou povahu konfliktu.Existence Palestinců:Výrok: "Není nic takového jako Palestinec."Reakce: Diskutující reagují nesouhlasem, potvrzují identitu a existenci Palestinců.Jeruzalém jako hlavní město:Konsensus mezi účastníky, že Jeruzalém je a měl by zůstat neděleným hlavním městem Izraele.Sionismus a postoj k osídlením:Identifikace s sionismem a podpora osídlení jako výrazu tohoto hnutí.Diskuze o tom, jak kritika osídlení neznamená odmítnutí sionismu; možnost kritiky osídlení bez ztráty sionistické identity.Osídlení a jejich vliv na mír:Vyjádření, že osídlení brání Palestincům v dosažení národních práv a svobodě, což vede k otázkám nerovnosti.Obavy z toho, že v jedno státním řešení by jedna ze stran byla znevýhodněna.Dvou státní řešení vs. Alternativy:Zmínka o historickém selhání dvou státního řešení.Bezpečnostní obavy týkající se ústupu z osídlených oblastí.Návrh na izraelskou rezidenci pro Palestince jako možnou alternativu k samostatnému palestinskému státu.Bezpečnostní a historické kontexty:Připomínka historických případů, kdy ústup z osídlených oblastí vedl k nárůstu nepřátelských útoků.Diskuze o rizicích vytvoření palestinského státu blízko Jeruzaléma.Ekonomické a sociální dopady:Návrhy na zlepšení ekonomických příležitostí a sociální integrace pro Palestince jako cestu k míru.Náboženské a kulturní rozdíly:Rozprava o roli náboženství a historických nároků v konfliktu a jejich vlivu na postoje k osídlení.Úvahy o tom, zda a jak mohou kulturní a náboženské rozdíly přispět k porozumění nebo jestli představují bariéru pro mírové řešení.Různé vize míru:Diskuze o různých přístupech k míru, včetně dvou státního řešení, jedno státního modelu s různými stupni práv pro Palestince, a federativního modelu.Zvažování, zda může existovat mírové řešení s nebo bez osídlení.Osídlení: Překážka nebo právo:Někteří diskutující vnímají osídlení jako překážku dvou státního řešení, zatímco jiní je považují za legitimní výraz historického práva Židů na tuto zemi.Diskuse ukazuje rozdělené názory na to, jak osídlení ovlivňují možnosti mírových řešení a jejich přijatelnost pro obě strany.Důležitost dialogu a porozumění:Diskuse také reflektuje význam otevřeného dialogu mezi různými názorovými skupinami a potřebu vzájemného porozumění.Připomínka, že konstruktivní debata a kritické myšlení jsou klíčové pro překonání stereotypů a hledání udržitelných řešení.Přístupy k jedno státnímu řešení:Diskutující rozpracovávají různé interpretace jedno státního řešení, od plné integrace Palestinců s rovnými právy po modely, kde by Palestinci získali omezená práva nebo status rezidentů bez plného občanství.Vliv mezinárodního společenství:Zmiňuje se role mezinárodního společenství a jeho potenciální vliv na izraelsko-palestinský konflikt, včetně tlaku na řešení a poskytování podpory pro mírové iniciativy.Osobní zkušenosti a svědectví:Někteří účastníci sdílejí osobní zkušenosti a příběhy, které ilustrují dopady konfliktu na běžné lidi a zdůrazňují lidský rozměr debaty.Závěrečné myšlenky:V závěru diskuse účastníci vyjadřují naději na nalezení cesty k míru a zdůrazňují potřebu pokračovat v dialogu a hledání kompromisů, které by mohly přinést stabilitu a prosperitu pro obě strany konfliktu.by: Czech Radio ČRoIrena Kalhousová: Izrael nemá moc es v rukávu. Operace v Rafáhu je vzkaz Hamásu, aby jednal seriózně