Klaveska.cz ~ Zprávy ze serveru 'Akademie věd ČR - tiskovky'Akademie věd ČR

03.10.2024 15:35

V Cenách Nakladatelství Academia zvítězila kniha o textiliích z výzkumů na Hradě

[https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/V-Cenach-Nakladatelstvi-Academia-zvitezila-kniha-o-textiliich-z-vyzkumu-na-Hrade/]
Do 16. ročníku Cen Nakladatelství Academia bylo přihlášeno 43 publikací vydaných v roce 2023 na pracovištích Akademie věd ČR. V jednotlivých kategoriích ocenila desetičlenná odborná porota v čele s fyzikem a vysokoškolským pedagogem Ivo Krausem následující tituly: V kategorii Původní vědecká nebo populárně-naučná práce zvítězila publikace Mileny Bravermanové, Heleny Březinové a Jany Bureš Víchové Textilie z archeologických výzkumů na Pražském hradě. V kategorii Překlad vědecké nebo populárně-naučné práce byl oceněn Petr Kitzler za Tertullianův spis O duši. V kategorii Slovník nebo encyklopedická publikace ocenila porota biografický slovník Dany Haškové a kol. Osobnosti emigrace z území Ruské říše v meziválečném Československu. Cenu za Výtvarné zpracování si odnesly Tereza Hejmová a Adéla Svobodová za grafickou přípravu díla „… a viděl jsem nové nebe a novou zemi…“ ke stejnojmenné výstavě v Plzni. Cenu poroty získal Jan Makovský za publikaci Markýz de l´Hospital a Analýza nekonečně malých. Nejprodávanější knihou roku 2023 z produkce Nakladatelství Academia jsou Dějiny lidí Martina Rychlíka. Knihou roku, tedy absolutním vítězem, se stala publikace Mileny Bravermanové, Heleny Březinové a Jany Bureš Víchové Textilie z archeologických výzkumů na Pražském hradě, vydaná Nakladatelstvím Academia a Archeologickým ústavem AV ČR, Praha. Křišťálovou plastiku z dílny sklářského mistra Jana Exnara předala autorkám předsedkyně Akademie věd ČR Eva Zažímalová. Studentská soutěž Nakladatelství Academia Ve 12. ročníku Studentské soutěže Nakladatelství Academia vybírala odborná porota vítěze z magisterských prací obhájených v období 1. 11. 2022 až 31. 10. 2023, a to ve třech soutěžních kategoriích. V kategorii Humanitní a společenské vědy zvítězila Denisa Michalinová s prací Světlo jako médium. Umělé světlo v českém výtvarném umění od 90. let po současnost obhájenou na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Vítězem kategorie Vědy o živé přírodě a chemické vědy se stal Jan Faltejsek s prací Makrocykly a komplexace velkých iontů kovů obhájenou na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. V kategorii Vědy o neživé přírodě zvítězil Patrik Müller s prací Doporučovací systém pro zobrazení aktuálních zpráv a článků obhájenou na Přírodovědecké fakultě Ostravské univerzity. Celkem bylo do soutěže přihlášeno 43 magisterských prací, které hodnotily odborné poroty jednotlivých kategorií. Vítězné práce budou vydány knižně do jednoho roku pod hlavičkou Nakladatelství Academia. Vítězné diplomové práce z předchozího ročníku byly během slavnostního vyhlášení představeny již v knižní podobě. Knihu Hra o Piombino. Česká a moravská šlechta ve sporu o italské knížectví (1603-1634) si převzala její autorka Zdeňka Horáčková, knihu Aspekty svícení ve virtuálním prostoru autor David Ticháček a knihu Vliv tvarových proměnlivostí vemen krav na výskyt mastitid autor Jan Vařeka. Více informací: Mgr. Marie PovýšilováNakladatelství AcademiaStředisko společných činností AV ČRpovysilova@academia.cz+420 774 135 606 TZ ke stažení zde

03.10.2024 13:28

Jak pečovat o židovské hřbitovy? Odpovědi hledali odborníci na kolokviu

[https://www.avcr.cz/cs/veda-a-vyzkum/historicke-vedy/Jak-pecovat-o-zidovske-hrbitovy-Odpovedi-hledali-odbornici-na-kolokviu/]
„Při snaze o obnovu židovských hřbitovů bychom měli vést v patrnosti, že hřbitovy nejsou jen náhrobky. Základem je vždy člověk, který v hrobě leží,“ řekl v úvodu kolokvia vrchní zemský a bývalý vrchní pražský rabín Karol Sidon. Židovská tradice považuje náhrobní kámen (macevu) za dar zemřelému a jeho věčný nedotknutelný majetek. Je proto povinností potomků o hroby svých předků pečovat a udržovat je v dobrém stavu. Jednu z úvodních řečí přednesl vrchní zemský a bývalý vrchní pražský rabín Karol Sidon. Zmizelé i znovu objevenéPřesný počet židovských hřbitovů na území České republiky není jasný a z povahy věcí ani být nemůže. Velké množství židovských památek totiž zmizelo spolu s komunitou, která je užívala dlouhá staletí až do tragédie holokaustu. Synagogy a hřbitovy buď poničili nacisté nebo prošly devastací v průběhu čtyřiceti let komunistické totality. Teprve po sametové revoluci se mohlo začít s jejich postupnou obnovou. „Obecně uvádíme počet víc než tři sta sedmdesáti hřbitovů, protože čas od času objevíme další, třeba před několika lety v Bečově nad Teplou. Věděli jsme, že tam pohřebiště bylo, ale v původních výzkumech v mapě hřbitovů nefigurovalo,“ uvedla Petra Vladařová ze společnosti Matana při Židovské obci v Praze. V Bečově nad Teplou na Karlovarsku stával židovský hřbitov od 17. století, v roce 1938 se na něm nacházely asi tři stovky náhrobků. Pak ho ale zničil místní zfanatizovaný dav, přičemž větší množství náhrobních kamenů si odvezl mlynář z nedaleké Vodné, který si s nimi vydláždil příjezdovou cestu k mlýnu. Po židovských náhrobcích se šlapalo několik desítek let, až je v roce 2010 objevil nový majitel pozemku a upozornil na ně odborníky. V roce 2015 tak mohlo dojít k částečné obnově hřbitova. Především se postavila zeď, což je základní prvek každého židovského pohřebiště, a na místo se vrátily všechny macevy z mlýna. Později k nim přibyly také náhrobní kameny z bečovského zámku a obřadní síně karlovarského židovského hřbitova. Spoluorganizátorka kolokvia Petra Vladařová ze společnosti Matana při Židovské obci v Praze Adopce náhrobkuVlastníkem většiny židovských hřbitovů v Česku je Židovská obec v Praze (181), celkem 95 hřbitovů patří Federaci židovských obcí, zbytek je pak v majetku ostatních židovských obcí (Plzeň, Děčín, Brno...), případně měst nebo ve výjimečných případech v osobním vlastnictví. Hlavním úkolem majitelů a správců židovských hřbitovů je zachování pietní a historické hodnoty místa. Pohřebiště velmi rychle zarůstají plevelem a náletovými dřevinami, je tak potřeba pravidelně udržovat zeleň. Postupně se také opravují jednotlivé náhrobky, které jsou často v žalostném stavu. „Narážíme samozřejmě na nedostatek financí a odborníků, kteří by se obnově a péči dlouhodobě věnovali. Proto jsme vděčni za podporu všech organizací, které přispívají na obnovu památek, jako je Evropská iniciativa pro židovské hřbitovy, která finančně podpořila obnovu ohradních zdí několika hřbitovů a také naše kolokvium,“ připomněla Petra Vladařová. Na údržbu hřbitovů nebo jednotlivých hrobů ale může přispět i každý z nás. Společnost Matana při Židovské obci v Praze na svém webu nabízí možnost adopce i sponzoringu. „Adopce je forma dlouhodobějšího pravidelného příspěvku na údržbu hřbitova, hrobu nebo náhrobku. Nejde o nájem hrobového místa, jako je to na jiných hřbitovech. Na židovském hřbitově se hrobové místo jednou uhradí a pak je navždy garantováno zemřelé osobě či konkrétní rodině. Nemůže nikdy změnit majitele. V případě, že již žádní příbuzní nežijí, stará se o hrob příslušná židovská obec,“ píše se na webu Matany. Péče o hřbitov je nekončící proces. Je třeba pečovat o zeleň a obnovovat náhrobní kameny. Tato fotografie byla pořízena na Starém židovském hřbitově ve Fibichově ulici v Praze (pod žižkovským vysílačem). Pomníky holokaustuK restaurování jednotlivých náhrobků a jejich umístění na původní hrobové místo je nutné mít k dispozici dokumentaci hřbitovů. Někde existují historické záznamy včetně opisů textů na macevách, většinou z konce 19. nebo začátku 20. století, nebývají ale nekompletní. K jejich doplnění může napomoci i výzkum badatelů z Ústavu dějin umění AV ČR, kteří se dlouhodobě věnují soupisům a analýzám uměleckých památek včetně těch v synagogách a na hřbitovech. „Loni jsme zahájili pětiletý grantový projekt, který se zaměřuje také na poválečnou reflexi holokaustu v pomníkové tvorbě a výtvarném umění. Zpočátku jsme se domnívali, že jich bude třeba kolem dvou stovek v celé republice, ale už teď jsme u počtu asi tři sta padesáti pomníků,“ řekla historička umění Eva Janáčová. Výsledkem projektu, podpořeného ministerstvem kultury, bude veřejná databáze na webu Ústavu dějin umění AV ČR. Budoucnost obnovy židovských hřbitovů „Cílem dvoudenního odborného kolokvia bylo upozornit na téma židovských hřbitovů v České republice, ale také se potkat osobně s badateli, kteří se tomuto problému dlouhodobě věnují, a v neposlední řadě upozornit na nejnovější trendy v dané oblasti výzkumu,“ uzavřela Eva Janáčová. Kolokvia se zúčastnili nejen zástupci židovských obcí, ale také památkáři nebo správci hřbitovů a dobrovolníci, kteří se mnohde nezištně starají o záchranu kulturních památek. Součástí akce byly exkurze na Starý židovský hřbitov na Josefově, na místo zaniklého středověkého hřbitova ve Vladislavově ulici, na Starý židovský hřbitov ve Fibichově ulici (pod žižkovským vysílačem), Nový židovský hřbitov na Olšanech a zasypaný Starý židovský hřbitov v Libni. Text: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČRFoto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Text a fotografie jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

03.10.2024 08:21

Škola českého jazyka a literatury: také pedagogové se chtějí vzdělávat

[https://www.avcr.cz/cs/pro-verejnost/aktuality/Skola-ceskeho-jazyka-a-literatury-take-pedagogove-se-chteji-vzdelavat/]
V pondělí ráno zvonilo netradičně až v 9 hodin – právě v tento čas totiž odborní garanti Školy českého jazyka a literatury pro pedagogy Markéta Pravdová z Ústavu pro jazyk český AV ČR a Robert Kolár z Ústavu pro českou literaturu AV ČR zahájili vyučování a přivítali v lavicích žactvo tvořené učitelkami a učiteli. „Letos k nám přicestovalo více než padesát účastníků z celé republiky, někteří se hlásí opakovaně. Těší mě, že je mezi vyučujícími o školu stále takový zájem. Jsem ráda, že jim můžeme nabídnout nová témata a tipy do výuky, a naopak se i od nich dozvědět, co se jim osvědčilo, co je trápí a jak si současné školství vede,“ uvedla Markéta Pravdová. Na vzdělávací kurz se mohou přihlásit učitelé českého jazyka a literatury 2. stupně ZŠ, SOŠ, SOU a gymnázií. Po jeho absolvování získají nové poznatky a nápady, které následně mohou uplatnit při výuce ve svých třídách. Školu zahájila členka Akademické rady a garantka kurzu Markéta Pravdová (vpravo), na snímku jsou také lektoři Taťána Vykypělová a Aleš Bičan z Ústavu pro jazyk český AV ČR. Jak se kniha dostane ke čtenářům?Anglicismy v češtině, literární kritika, toponyma a místa s nimi spjatá. To je jen malá ochutnávka z programu, který si pro letošek lektoři připravili. A aby pedagogové neseděli celý den v lavicích, nechyběla vedle přednášek ani výprava do Centra současného umění DOX, kde se účastníci seznámili se vzdělávacími programy Storybox a Z jiné stránky. Úternímu odpoledni dominovala velmi podnětná debata se spisovatelem a ředitelem Nakladatelství Academia Jiřím Padevětem a šéfredaktorkou Academia Michaelou Procházkovou nazvaná Vydávání knih před lety a dnes. Historií českého „nakladatelování“ provedl přítomné Jiří Padevět. Kulturně-historickou exkurzi začal u vynálezce knihtisku Jana Gutenberga, díky jehož revolučnímu počinu se výrazně zlevnilo vydávání knih a z tiskařů se postupem času mohli stát plnohodnotní nakladatelé a knihkupci. Debaty o vydávání knih se zúčastnili (zleva): Jiří Padevět, Michaela Procházková, Markéta Pravdová a Robert Kolár. Výlet do minulosti pokračoval připomenutím nejvýznamnějších českých nakladatelů. Jedním z nich byl Ignác Leopold Kober. Sídlil na Národní (tehdejší Ferdinandově třídě) naproti budově dnešní Akademie věd – na místě, kde dnes stojí Nová scéna Národního divadla. Přímo v domě sousedícím s prezidiem Akademie býval i další známý nakladatel František Topič. Jiří Padevět krátce pohovořil také o předválečné a poválečné situaci na knižním trhu a věnoval se také podmínkám, které panovaly v letech nesvobody za socialismu. Michaela Procházková přiblížila účastníkům diskuse současnou praxi ve vydávání knih a nechala je nahlédnout do kompletního procesu, kterým rukopis projde – od odevzdání přes recenzní řízení, překlad, práci redaktorů až po tisk a distribuci. Zmínila také, že dobrý tip na nový titul může přijít klidně i od fanoušků na Facebooku. Setkání zakončily dotazy z pléna. Účastníky například zajímalo, jak u nás může běžný občan vydat knihu nebo jak vypadá recenzní řízení u odborných publikací. Text: Markéta Wernerová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČRFoto: Josef Landergott a Markéta Wernerová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Text a fotografie jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

01.10.2024 14:56

Díky stážím v Otevřené vědě pracuji v Akademii věd, říká Martin Jindra

[https://www.avcr.cz/cs/o-nas/aktuality/Diky-stazim-v-Otevrene-vede-pracuji-v-Akademii-ved-rika-Martin-Jindra-00001/]
Talentované středoškoláky a středoškolačky vede Martin Jindra v Otevřené vědě už několikátý rok. V rozhovoru mj. vzpomíná, jak mu zkušenosti z programu, který letos slaví dvě dekády existence, pomáhaly při startu na vysoké škole i jeho kariéře a také vysvětluje, že vedení stáží může přinést vědcům a vědkyním neotřelý pohled na práci. Od 1. října 2024 se mohou popularizátoři a popularizátorky z pracovišť Akademie věd ČR hlásit do dalšího ročníku. Co vás jako středoškoláka motivovalo, abyste se před lety na stáž Otevřené vědy přihlásil?Na začátku druhého ročníku střední školy jsem na chodbě srazil na zem svou učitelku chemie. Pod pohrůžkou, že neprojdu do třetího ročníku, mě donutila, abych si vybral některou ze stáží Otevřené vědy – tímto zdravím Janu Strádalovou. Zdá se, že nečekaná srážka byla i pro něco dobrá. Na jakou stáž jste ze školní chodby „vyrazil“?Stážistou jsem byl tři roky a jako první si vybral práci na téma „Monokrystaly pouhým okem“ u Otakara Franka v Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského. Zpětně musím říct, že vybrat si Otu byla trefa do černého. Martin Jindra se svým bývalým lektorem Otakarem Frankem V čem přesně?Před první stáží jsem byl nervózní, že se očekává, že budu všemu rozumět. Z toho, co jsem si na internetu četl večer před tím, jsem většinu nepochopil. Prostě fyzika hodně nad rámec druhého ročníku střední školy. Když si pro mě vedoucí přišel na vrátnici a jeho první slova byla: „Čau, já sem Ota!“, byl jsem tím ve svých šestnácti zaskočený. Ve škole nepřipadalo v úvahu někomu tykat, takže jsem si zvykal asi půl roku. Na stáži jsem se tak od začátku cítil dobře a nebál se na cokoli zeptat. Žádná otázka zkrátka nebyla špatná. Nemám sice zkušenosti s jinými vedoucími, ale doufám, že jich podobně funguje většina. Možná to je ale jeden z důvodů, proč s Otou spolupracuji dodnes. Jaké zkušenosti jste získal? Uplatníte je i ve vaší současné práci?V tématu první stáže v podstatě pokračuji – a troufám si říct, že jsem ho i podstatně rozšířil. Těžko se ale odpovídá, musel bych vypsat vlastně všechno, co nyní dělám. Pokud by ale někoho zajímalo, na čem pracuji, doporučuji, aby si přečetl mou disertaci. Knižně vyjde snad už příští rok. Náklad bude ale omezený a očekává se, že z pultů knihkupectví okamžitě zmizí – doporučuji tedy neotálet! V čem vidíte největší rozdíl mezi svými zkušenostmi a praxí současných stážistů?V případě našeho ústavu v přístrojovém vybavení. Když si vzpomenu na svůj první rok stážisty, pracovali jsme s jedním Ramanovým spektroskopem. Jde o jeden z nejvíce používaných přístrojů pro charakterizaci 2D materiálů. Vzorky jsme připravovali v obyčejné laboratoři a měli k dispozici jeden potenciostat pro elektrochemická měření. V současnosti máme Ramanových spektroskopů několik a vzorky připravujeme ve vybavených čistých prostorech – laboratoři s kontrolovanými podmínkami pro precizní přípravu vzorků. I náš elektrochemický arzenál se rozrostl. O dalších technikách pro studium a přípravu vzorků nemluvě. Jakou roli sehrála stáž v tom, že jste se rozhodl pracovat v „Heyráku“?Zásadní. Bez Otevřené vědy by mě asi ani nenapadlo se o vědu jako potenciální zaměstnání vůbec zajímat. Martin Jindra pracuje v Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR, kde se zúčastnil i své stáže. Nyní stojíte na druhé straně jako mentor a lektor. Co vás na této roli nejvíce baví?Snažím se udělat pro studenty a studenty vědu zábavnou, nechat je, ať si vyzkoušejí přístroje, a co nejlépe jim vysvětlit, jak daná technika funguje. Někdy je to samozřejmě složité. Fyzikální principy, na kterých stojí většina z nich, totiž přesahují středoškolskou fyziku. To je asi největší výzva. Pokouším se jim vysvětlit, co nám na studentských seminářích klade na srdce kolega Michal Fárník: „Pokud něco nechápete, není to vaše, ale moje vina. Ptejte se znovu, ať to můžu vysvětlit lépe.“ Berou si to studenti a studentky k srdci? Doufám, že ano. Chápu ale, že nejsou někdy úplně motivovaní. Většina našich stáží totiž začíná přípravou vzorků, která už potřetí nebo počtvrté prostě není zábavná. Bez ní se ale neobejdeme, protože jinak bychom neměli co měřit. Jste s bývalými stážisty v kontaktu? Víte, co dělají?Všichni jsou zatím středoškoláci s výjimkou jednoho, který nastupuje na vysokou školu a ze stáže vypracoval celou maturitní práci. Pokud by se k nám chtěli studenti a studentky vracet, dveře mají otevřené. Není ovšem špatné, když využijí potenciál Otevřené vědy, vyzkoušejí více pracovišť a zjistí, co je opravdu baví. Co hlavního tedy stáže přinášejí?Zkušenosti. Na stážích si všichni vyzkoušejí práci, ke které by se jinak dostali většinou až při měření pro bakalářky – a čím dřív si takové techniky vyzkoušejí, tím líp. Možná je to více motivuje, aby na vysoké škole vydrželi. Alespoň podle mých zkušeností to takhle funguje v přírodních vědách. Budoucí vysokoškoláci tak získají důležité základy i náskok před ostatními?Začátek studia na vysoké škole lze těžko popsat jako zábavný – kromě nového studentského života. Většina je zaskočená, že musí zkraje projít intenzivními teoretickým kurzy, než jsou vůbec vpuštěni do laboratoří nebo se dostanou k reálnější práci. Prostřednictvím Otevřené vědy získají představu, k čemu studium povede – a tím pádem mají vyšší motivaci, aby nepříjemný začátek zkousnuli. Bez stáže v Otevřené vědě by jej pravděpodobně nenapadlo se o vědu jako potenciální zaměstnání vůbec zajímat. Takže být středoškolákem, hlásil byste se na stáž znovu? Pokud bych opět srazil svou učitelku chemie, stejně bych neměl na výběr. Ale jinak ano, i zpětně bych se do programu rád zapojil. Možná, že bych vyzkoušel více pracovišť, ale stěžovat si nemůžu ani tak – na „Heyráku“ to mám rád. Co vám přinášejí stáže v roli lektora?Spoustu dotazů, které nedostanu od kolegů a kolegyň – a takové otázky někdy nutí, abychom si připomněli základy toho, co děláme. Díky jednomu studentskému dotazu jsme debatovali o definici dimenzionality materiálů. Otázka byla prostá: „Kdy můžu o materiálu říct, že je dvourozměrný?“ Zjistili jsme s kolegy – každý pracujeme s 2D materiály – že ne všichni se na definici shodneme. Jak jste odpověděl?Moje interpretace je taková, že pokud se jeden rozměr zmenší natolik, že dojde ke změně pozorované fyzikální vlastnosti, můžeme začít mluvit o 2D materiálu. Aktuálně startují registrace pro další ročník. Chystáte se znovu lektorovat?Ještě nejsem rozhodnutý. Čeká mě sepisovaní disertace, navíc mi přibyly rodičovské povinnosti. Možná se ale jako vždy rozhodnu na poslední chvíli. Kolik času stáže zabírají?Záleží na studentech. Letos jsem měl jednu studentku z Brna, a když dorazila, vyhradil jsem si na ni celý den, abychom toho stihli co nejvíc. Studenti z Prahy docházejí vícekrát za měsíc, jen ale třeba na odpoledne po škole. Celkově ale nejsou stáže není nijak zvlášť časově náročné. V tomhle mohou být noví lektoři a lektorky naprosto klidní. Dalo by se na Otevřené vědě něco zlepšit, třeba organizačně?Projekt funguje dobře tak, jak je. Kvalitu stáží ovlivňuje spíše přístup studentů a lektorů než nějaké externí vlivy. Nyní dokončuje doktorské studium. Mít kouzelnou hůlku, co byste změnil na způsobu, jak Akademie věd prezentuje výzkumy veřejnosti?Komunikace vědy je obecně velké téma. V posledních letech sleduji veliký posun, jak se věda prezentuje na sociálních sítích, jež jsou hlavní informační kanály. Vědecké výsledky s přímou aplikací se prezentují snáze. Musíme ale myslet i na to, že Akademie věd zaštiťuje hlavně základní výzkum, který se veřejnosti vysvětluje těžko. Připomíná mi to otázku při zkoušce z koroze materiálů. Profesor se mě zeptal, co bych řekl babičce, kdyby chtěla vysvětlit, co je důlková koroze. Řekl jsem mu, že moje babička je kadeřnice a na něco takového by se mě nezeptala. V čem vám to evokuje popularizaci?V komunikaci vědy to funguje podobně. Můžeme přijít na nový mechanismus chemické reakce, ale laická veřejnost se pro takové téma těžko nadchne. V našem ústavu o výsledcích, které by mohly veřejnost zajímat, informujeme v tiskových zprávách. Potom je na médiích, zda se rozhodnou naše výsledky představit veřejnosti. Co byste vzkázal svému mladšímu já-stážistovi?Za peníze z brigády nakup Bitcoin, nenech si rozmluvit tu Felicii Pick-up Fun, nauč se dřív programovat, jinak nevím… s ostatními životními rozhodnutími jsem vcelku spokojený. Jakou nevyžádanou radu byste dal těm, kteří o stážích u uvažují, ale ještě se nerozhodli?Běžte do toho! Pokud si tuhle šanci necháte ujít, asi se nic nestane, pokud ale nenecháte, věřte, že litovat nebudete. A pro případné lektory a lektorky? Je škoda, abyste nevyužili, že můžete pro vědu nadchnout zapálené studenty a studentky. Pokud cítíte, že byste kdysi na začátku svého vědeckého působení ocenili nějaký jiný přístup, než který jste zažili, lektorování v Otevřené vědě je skvělá šance, jak ho nabídnout nové generaci. Takže neváhejte. Vrážet kvůli tomu do svých nadřízených snad ale nebudete muset. Text: Zuzana Dupalová a Luděk Svoboda, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČRFoto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Text a fotografie jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

01.10.2024 13:49

Mít štěstí na lidi a tým okolo sebe. Akademie věd ocenila pětici osobností

[https://www.avcr.cz/cs/o-nas/aktuality/Mit-stesti-na-lidi-a-tym-okolo-sebe-00001.-Akademie-ved-ocenila-petici-osobnosti/]
Vyznamenání předávala společně s místopředsedy příslušných vědních oblastí předsedkyně Akademie věd ČR Eva Zažímalová, která připomněla jedno indické přísloví: „Vědoucí ví a ptá se. Nevědoucí neví, nač by se měl ptát. Výsledky a úspěchy laureátů dokazují, že nejenže se ptali, ale pokládali správné otázky a také na ně mnohdy našli dobrou odpověď.“ Předsedkyně AV ČR Eva Zažímalová Ceremoniálu se kromě představitelů Akademie věd ČR, laureátů a jejich blízkých zúčastnil i předseda Senátu Parlamentu ČR Miloš Vystrčil. „Vědeckou komunitu považuji za důležitou součást naší společnosti. Bohužel si to ale často neuvědomujeme v míře, jak je potřeba,“ poznamenal a dodal, že je důležité, aby vědci měli více odvahy a častěji vstupovali do veřejného prostoru. Ceremoniálu se zúčastnil i předseda Senátu Parlamentu ČR Miloš Vystrčil. Multitasking imunoložkaImunoložka Helena Tlaskalová-Hogenová z Mikrobiologického ústavu AV ČR se zaměřuje na význam střevní mikroflóry pro vznik chronických onemocnění a na imunopatologii střev včetně rakoviny. Její přístup k oboru ocenil její kolega Ivan Lefkovits, který spoluzakládal imunologické pracoviště v Basileji: „Považuji ji za ‚multitasking‘ vědkyni, která intelektuálně propojuje základní výzkum a lékařské aspekty a současně má na zřeteli i sociální dopad,“ vyzdvihl. Laureátka je mimo jiné členkou Učené společnosti ČR či zahraniční členkou Královské společnosti věd a umění v Göteborgu. Za své výzkumy získala v minulosti mnohá ocenění, například medaili Za zásluhy prvního stupně v oblasti vědy, kterou převzala v roce 2023 od prezidenta republiky Petra Pavla. „V Akademii věd jsem šedesát let spolupracovala s úžasnými lidmi. Považuji to za nejnádhernější v mém životě,“ řekla Helena Tlaskalová-Hogenová. Eva Zažímalová, imunoložka Helena Tlaskalová-Hogenová a místopředseda AV ČR Zdeněk Havlas Z Akademie do SenátuJiří Drahoš, emeritní vědecký pracovník z Ústavu chemických procesů AV ČR, je mezinárodně uznávaným odborníkem ve výzkumu vícefázových chemických reaktorů. Jako první kandidát ze zemí střední a východní Evropy se stal prezidentem Evropské federace chemického inženýrství, zvolen byl také čestným členem Britského institutu chemických inženýrů IChemE nebo členem Evropské akademie věd a umění. V roce 2012 získal medaili Za zásluhy prvního stupně v oblasti vědy. V letech 2009-2017 stál v čele Akademie věd ČR jako její předseda. Miroslav Tůma z Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v této souvislosti připomněl, že Jiří Drahoš tehdy musel čelit likvidačnímu návrhu financování Akademie věd ČR. Za jeho předsednictví se zrodila také Strategie AV21, jež se ukázala jako klíčová pro další směřování instituce. „Bohaté zkušenosti nyní využívá jako první místopředseda Senátu Parlamentu České republiky,“ upozornil laudátor. Jiří Drahoš poté vyzdvihl především význam kolektivu, s nímž během své kariéry spolupracoval: „Měl jsem štěstí na lidi kolem sebe a tým.“ Medaili De scientia et humanitate optime meritis převzal i bývalý předseda AV ČR Jiří Drahoš. Spolupráce? Základ vědyRektor Vysoké školy chemicko-technologické v Praze Milan Pospíšil dosáhl mimořádných úspěchů v aplikovaném výzkumu vlivu spalování na životní prostředí, progresivních technologií výroby paliv či analýzy uhlovodíků. Vytvořil mimo jiné národní strategii použití obnovitelných zdrojů energie v dopravě. Zasloužil se o rozvoj spolupráce s průmyslovými partnery i státní správou. Předsedal Radě vysokých škol a do strategie řízení českého vysokého školství přinesl podle prorektorky Vysoké školy chemicko-technologické Michaely Rumlové pozitivní změny. S Akademií věd ČR spolupracuje na rozvoji vědy a výuky v Česku. „Celou svou profesní dráhu podporuji naši vědeckou komunitu, aby táhla za jeden konec provazu, a naše malá země tak byla více konkurenceschopná,“ podotkl Milan Pospíšil. Rektor Vysoké školy chemicko-technologické v Praze Milan Pospíšil Dějiny v popředíUznávaný rakouský historik Gerhard Ammerer ze Salcburské univerzity se zaměřuje na právní dějiny habsburské monarchie, dějiny města Salcburk, kriminality či gastrosofie. Jeho profesní cestu, zásluhy o popularizaci i rozvoj mezinárodní spolupráce shrnul ředitel Historického ústavu AV ČR Martin Holý, jehož pracoviště Gerharda Ammerera na medaili Františka Palackého za zásluhy v historických vědách navrhlo. Laureát rozvíjel mezinárodní spolupráci i s pracovišti v Česku. S Historickým ústavem AV ČR například spolupracoval na kolektivní monografii Festvorbereitung. Die Planung höfischer und bürgerlicher Feste in Mitteleuropa 1500-1900. Gerhard Ammerer ocenil nejen medaili, jejíž udělení považuje za velikou poctu, ale také místo ceremoniálu v novorenesanční vile Lanna. Eva Zažímalová, historik Gerhard Ammerer a místopředseda AV ČR Ondřej Beránek Výzkum fotosyntézy„Je nejen kvalitním vědcem. Svou osobností si vydobyl autoritu mezi kolegy v pracovišti a má také vědeckou integritu,“ ocenil laureáta Josefa Komendu jeho kolega a člen Vědecké rady AV ČR Ondřej Prášil. Josef Komenda vede laboratoř fotosyntézy v Mikrobiologickém ústavu AV ČR. Zaměřuje se na biochemické analýzy proteinových komplexů thylakoidních membrán sinic. Je mezinárodně uznávanou autoritou v oboru fotosyntézy sinic - objasnil a popsal například detaily procesu skládání a obnovy membránového komplexu fotosystému II. Přednáší na Přírodovědecké fakultě JU a vychovává nové vědecké síly. Jeho výsledky Akademie věd ČR ocenila medailí Gregora Johanna Mendela za zásluhy v biologických vědách. Josef Komenda z Mikrobiologického ústavu AV ČR Více informací o čestných medailích včetně nositelů naleznete na webových stránkách AV ČR. Text: Zuzana Dupalová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČRFoto: Josef Landergott, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Text a fotografie jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

30.09.2024 09:21

Akademie věd ocení vědce napříč obory

[https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Akademie-ved-oceni-vedce-napric-obory/]
Čestnou oborovou medaili Gregora Johanna Mendela za zásluhy v biologických vědách dostane biolog a světově uznávaný odborník na fotosyntézu sinic Josef Komenda z Mikrobiologického ústavu Akademie věd ČR. Historik, popularizátor vědy a odborník na dějiny habsburské monarchie Gerhard Ammerer z Univerzity v Salcburku získá čestnou oborovou medaili Františka Palackého za zásluhy v historických vědách. Předsedkyně Akademie věd také udělí třem vědcům čestné medaile „De scientia et humanitate optime meritis“, které oceňují vynikající osobnosti za zvláště záslužnou činnost v oblasti vědy a humanitních idejí. Milan Pospíšil z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze bude vyznamenán za mimořádné úspěchy v praktickém aplikovaném výzkumu v oblastech analýzy uhlovodíků, vlivu spalování na životní prostředí a tvorbě národní strategie použití obnovitelných zdrojů energie v dopravě. Medaili dále převezme bývalý předseda Akademie věd ČR a mezinárodně uznávaný odborník v oblasti výzkumu vícefázových chemických reaktorů Jiří Drahoš. Uznávaná vědkyně Helena Tlaskalová-Hogenová získává ocenění za dlouhodobý základní výzkum v oblasti imunologie; zaměřuje se na význam střevní mikroflóry pro vznik chronických nemocí. Medailonky laureátů Čestná oborová medaile Gregora Johanna Mendela za zásluhy v biologických vědách Prof. RNDr. Josef Komenda, CSc., DSc., Centrum Algatech, Mikrobiologický ústav AV ČR, navrhuje Vědecká rada AV ČR Josef Komenda dosáhl ve svém oboru fotosyntézy sinic světové úrovně a stal se obecně uznávanou autoritou. Jeho výzkumnou doménou jsou biochemické analýzy proteinových komplexů thylakoidních membrán sinic. Během své kariéry vyvinul unikátní izolační a analytické postupy. Objasnil a popsal jednotlivé kroky a detaily složitého procesu skládání a obnovy membránového komplexu fotosystému II. Josef Komenda získal prestižní granty, přednáší na mezinárodních konferencích a publikuje ve významných vědeckých časopisech. Ve své laboratoři se také věnuje výchově doktorandů. Čestná oborová medaile Františka Palackého za zásluhy v historických vědách Gerhard Ammerer, ao. Univ-Prof. DDr. I R., Fachbereich Geschichte, Universität Salzburg, Österreich, navrhuje Historický ústav AV ČR Gerhard Ammer patří ke špičkovým a mezinárodně uznávaným historikům. Ve svém výzkumu se zaměřuje na právní dějiny habsburské monarchie, dějiny správy, hospodářské a sociální dějiny města Salcburk, dějiny kriminality, rezidencí a gastrosofie. Významně se také angažuje jako popularizátor vědy. Podílel se na několika výstavách, je autorem či spoluautorem několika desítek hojně citovaných monografií a odborných studií. Významně přispěl k rozvoji mezinárodní spolupráce, mimo jiné i s vědeckými pracovišti v České republice. Gerhard Ammer za svůj mimořádný přínos v humanitních vědách získal řadu prestižních ocenění. Čestná medaile „De scientia et humanitate optime meritis“ Prof. Ing. Milan Pospíšil, CSc., Vysoká škola chemicko-technologická v Praze, navrhuje Akademická rada AV ČR Milan Pospíšil dosáhl mimořádných úspěchů v praktickém aplikovaném výzkumu v oblastech analýzy uhlovodíků, vlivu spalování na životní prostředí, progresivních technologií výroby paliv a tvorbě národní strategie použití obnovitelných zdrojů energie v dopravě. Jako přední odborník se výrazně zasloužil o rozvoj spolupráce s průmyslovými partnery ze sféry zpracování ropy a petrochemie, s plynárenskými distribučními společnostmi a orgány státní správy. Čestná medaile „De scientia et humanitate optime meritis“ Prof. Ing. Jiří Drahoš, DrSc., dr. h. c. mult., Ústav chemických procesů AV ČR, navrhuje Akademická rada AV ČR Jiří Drahoš je mezinárodně uznávaným odborníkem v oblasti výzkumu vícefázových chemických reaktorů, ve které se překrývají obory chemického, nukleárního a strojního inženýrství. Publikoval v řadě prestižních časopisech a přednášel na významných mezinárodních konferencích. Jeho práce jsou hojně citovány. Je členem Učené společnosti ČR. Jiří Drahoš byl jako vůbec první kandidát ze střední a východní Evropy zvolen v roce 2005 prezidentem Evropské federace chemického inženýrství, která reprezentuje více než 100 tisíc odborníků z 28 států. Je také čestným členem Britského institutu chemických inženýrů IChemE, byl členem prestižní Výkonné komise Světové rady chemického inženýrství a je dlouholetým předsedou České společnosti chemického inženýrství a členem představenstva Svazu chemického průmyslu ČR. Čestná medaile „De scientia et humanitate optime meritis“ Prof. MUDr. Helena Tlaskalová-Hogenová, DrSc., Mikrobiologický ústav AV ČR, navrhuje Akademická rada AV ČR Helena Tlaskalová-Hogenová se dlouhodobě zabývá základním výzkumem v oblasti imunologie. Zaměřuje se na význam střevní mikroflóry pro vznik chronických nemocí, jako jsou celiakie nebo potravinové alergie, a na imunopatologii střev včetně rakoviny. Své vědecké výsledky publikuje v renomovaných časopisech. Oceněná vědkyně je členkou Učené společnosti ČR, zahraniční členkou Královské společnosti věd a umění v Göteborgu, čestnou členkou České a Slovenské imunologické společnosti a řady dalších institucí. Získala také četná významná ocenění; prezident Petr Pavel udělil v roce 2023 Heleně Tlaskalové-Hogenové medaili Za zásluhy 1. stupně v oblasti vědy.

27.09.2024 16:56

Země nikoho. Historik odkrývá méně známou kapitolu dějin holokaustu

[https://www.avcr.cz/cs/veda-a-vyzkum/historicke-vedy/Zeme-nikoho.-Historik-odkryva-mene-znamou-kapitolu-dejin-holokaustu/]
Aladara Reissnera, jeho pětašedesátiletou matku a mladou manželku se dvěma malými dětmi probudili v noci na 17. dubna 1938 členové gestapa. Už dříve jim sebrali cestovní pasy, v onu noc pak otce rodiny brutálně zbili, vynadali mu do „židovské svině“ a donutili ho „dobrovolně opustit zemi ilegální cestou přes hranici“. Stejně jako Reissnerovi museli z rakouské vesnice Kittsee na severu Burgenlandu nedaleko československých hranic odejít všichni Židé. Stalo se tak několik týdnů po anšlusu, kterým se 12. března 1938 Rakousko připojilo k nacistické německé říši. Skupinu z Kittsee odvezlo gestapo nákladními auty k Dunaji a na rybářských člunech ji vyslalo k ostrovu na československé straně řeky. „Byla tma jako v pytli. Teplota se pohybovala kolem bodu mrazu. Neměli jsme kabáty. Některé ženy neměly na sobě nic jiného než noční košile,“ vypovídá o něco později Aladar Reissner americkému novináři Hubertovi Renfru Knickerbockerovi v reportáži z první země nikoho. Co jsou země nikoho„Země nikoho vznikly v roce 1938 na různých místech na hranicích středovýchodní Evropy. Byla to místa opuštění, obrovského utrpení a mezního pocitu vyloučení,“ vysvětluje historik Michal Frankl z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR, autor knihy Občané země nikoho. Uprchlíci a pohyblivé hranice středovýchodní Evropy 1938–1939. „Jak pro lidi, kteří v nich uvízli, tak pro pohraničníky nebo humanitární pracovníky byly země nikoho ve své době velkým překvapením. Šlo o něco, co v jejich představách do civilizované Evropy nepatřilo a nikdo si s tím nevěděl rady. Představitelé států ani neměli jazyk, kterým by o těchto místech uměli mluvit,“ pokračuje Michal Frankl. Před jejich existencí všichni zavírali oči a dávali od nich ruce pryč. „Německé stráže otevřely bránu a my jsme měli v tichosti přejít do Polska,“ vzpomíná James Bachner na říjen 1938 v knize Mé nejtemnější roky. Vzpomínky přeživšího Osvětimi, Varšavy a Dachau. Píše v ní, že do svého vnitrozemí je polští pohraničníci nevpustili, vyšli ze strážnice a mířili na ně zbraněmi. Zezadu si zase Němci vzali na pomoc psy a výstražně stříleli do vzduchu. Tehdy patnáctiletý Berlíňan s polskými kořeny James Bachner se stal jedním ze zhruba 17 tisíc Židů, které na konci října 1938 nacisti během takzvané Polské akce deportovali ze země a poslali k východní hranici. Občany jen do odvoláníPříběhy podobné těm, které prožili Aladar Reissner na rakousko-československé nebo James Bachner na německo-polské hranici, se odehrávaly i mezi Sudety a českým vnitrozemím po Mnichovu (září 1938) a na československo-maďarském pomezí po První vídeňské arbitráži (listopad 1938). Násilné přesuny se týkaly desítek tisíc lidí židovského původu, z nichž mnozí přišli o cestovní pasy a občanství. Třeba James Bachner i jeho bratr Fred se narodili po první světové válce v Berlíně, jejich rodiče ale pocházeli z Polska, a celá rodina tak měla polské občanství. Jako „cizí živly“ je proto nacisté hromadně vyháněli, jenže Poláci své spoluobčany do země pustit také nechtěli. V březnu 1938 polský parlament zrychleně projednal zákon o odebrání občanství mnoha svým občanům žijícím v zahraničí. Revizi občanství zaměřenou zejména na lidi ze Sudet zahájilo v lednu 1939 také Československo. Obě opatření pramenila z obavy před příchodem židovských občanů do jejich vlastní země. „Zbavování občanství můžeme vnímat jako formu uvržení do metaforické země nikoho,“ říká Michal Frankl. Židé přišli o status polského či československého občana, aniž by získali občanství země jiné. Nepatřili nikam a nespadali pod ničí ochranu. Československá revize občanství patří mezi poměrně málo historicky probádané kapitoly našich dějin. „Zatím se jí do hloubky nevěnovali ani historici, ani právníci, přitom jde o velmi důležitou událost, která ukazuje na etnocentrický posun ve vnímání občanství,“ podotýká Michal Frankl. Tento tvrdý zásah byl připravený narychlo, nebyl dobře formulovaný ani vysvětlený a zavdával příčinu mnoha zmatkům a nejasnostem. „Zemský úřad v Praze výměrem ze dne 9. 6. 1939 číslo 11268 z r. 1939 odepřel podle § 5 vlád. nař. ze dne 27. ledna 1939 čís. 15 Sb. z. a n. I. potvrditi státní občanství Protektorátu Čechy a Morava p. Irmě Kleinové, učitelce,“ stojí ve strohém úředním oznámení, které dnes uchovává Národní archiv. Nevíme, kolik lidí z až třech desítek tisíc, jichž se povinnost přihlásit se o prověření československého občanství týkala, dopadlo podobně jako učitelka Kleinová. Souhrnná oficiální čísla nejsou k dispozici, protože protektorátní úřady proces revizí po roce neslavně zastavily. „Na jeho ukončení naléhali nacisté, ne snad proto, že by chtěli chránit Židy, ale proto, že zpochybňovali protektorátní suverenitu a s níi možnost úřadů rozhodovat o občanství,“ vysvětluje Michal Frankl. (CC) Mgr. Michal Frankl, Ph.D.Masarykův ústav a archiv AV ČR Vystudoval politologii a moderní historii na Fakultě sociálních věd UK. V letech 2008–2016 pracoval v Židovském muzeu v Praze a od roku 2016 působí v Masarykově ústavu a Archivu AV ČR. Absolvoval stáže ve Wiener Wiesenthal Institut für Holocaust Studien, US Holocaust Memorial Museum a JDC Archives. Je autorem mnoha odborných článků v oborových časopisech a přispěl do několika mezinárodních monografií, v češtině např. do monografie Židé v českých zemích. Společná cesta dějinami (2022). Spolu s Miloslavem Szabóem je autorem knihy Budování státu bez antisemitismu: Násilí, diskurz loajality a vznik Československa (2015) a s Kateřinou Čapkovou Nejisté útočiště: Československo a uprchlíci před nacismem 1933–1938 (2008). V roce 2023 vyšla s podporou GA ČR kniha Občané země nikoho. Uprchlíci a pohyblivé hranice středovýchodní Evropy 1938–1939. Vlečná loď na DunajiReissnerovi spolu s ostatními Židy z Kittsee zůstali na dunajském ostrově jednu noc. Další den je českoslovenští četníci poslali směrem k místu, kde se stýkaly hranice Československa, Rakouska a Maďarska. „Šli jsme pomalu kvůli starým lidem, kteří pořád kolabovali. Já jsem musel nést své čtyřleté dítě, zatímco moje žena nesla to nejmenší,“ vzpomíná mladý otec v reportáži amerického novináře. Příští noc poslali Maďaři skupinu stejným způsobem zpět do Československa a scéna se opakovala další tři dny a noci. Staří lidé postupně odpadávali, mladí měli nohy od krve, děti horečku. Přitom trojmezí, jímž skupina bloudila tam a zpět, se nacházelo na dohled od jejich rodné obce. Jakmile se o situaci doslechli, poskytli vyčerpaným Burgenlanďanům pomocnou ruku členové židovské ortodoxní obce v Bratislavě. Pronajali vlečnou nákladní loď vlastněnou francouzskou plavební společností, do které se uprchlíci mohli nastěhovat. Místní (židovský) ředitel plavební společnosti nechal loď vybavit slaměnými matracemi, polštáři, přikrývkami a lucernami. Plavidlo se nacházelo na maďarské straně Dunaje a s břehem jej spojovala lávka hlídaná četníky. O klíčové aspekty péče se starali bratislavští Židé, potraviny a každodenní potřeby zajišťovali Židé z nedaleké obce. „Tento příběh ukazuje, jak země nikoho vznikaly ne z rozhodnutí států, ale blouděním uprchlíků na hranici. Byly nezamýšleným prostorovým vyjádřením násilného vyhánění a bezcitného uzavření hranic,“ říká historik. Přítomnost lodi s uprchlíky vzbudila pozornost – možná proto, že šlo o první podobný případ. Zajímali se o ni humanitární pracovníci i novináři. Lidé z bárky to tak ale nevnímali, trpěli pocitem, že jsou vyloučeni ze společnosti a stávali se osobami bez jména a identity. Možností, jak jim pomoct, mnoho nebylo. Domů se vrátit nemohli a sousední země je přijmout odmítaly. Jediným východiskem byla emigrace mimo kontinent, což vzhledem k absenci dokumentů nešlo. Přesto se o tento téměř nemožný cíl pokoušeli humanitární pracovníci. Po mnoha vyjednáváních se podařilo postupně vyvézt všechny obyvatele lodi pryč, poslední skupina ji opustila v září 1938. Některým se povedlo vycestovat do Palestiny, jiným do jižní Ameriky a mnohým do Spojených států – stejně jako rodině Aladara Reissnera. Mezi Polskem a Německem Případ dunajské lodi je výjimečný. Byl prvním svého druhu, hodně se o něm psalo a i díky relativně malému počtu lidí (přibližně šest desítek) se všichni zachránili. Podobné štěstí většina z desítek tisíc židovských uprchlíků bohužel neměla. Nejpočetnější zemí nikoho se stalo městečko Zbąszyń, které se před druhou světovou válkou nacházelo na polsko-německé hranici. Od večera 28. října 1938 do následujícího odpoledne na tamní železniční stanici přijelo sedm vlaků s přibližně třemi tisíci nedobrovolných cestujících. Čekárny i nástupiště se zaplnily vyčerpanými uprchlíky, další dorazili později. Mnozí z nich za sebou měli dlouhou pěší cestu a pobyt mezi hraničními liniemi. Zadržení tisícovek židovských uprchlíků ve Zbąszyni, obci o pěti tisících stálých obyvatel, které mělo trvat jen pár dní, se protáhlo na deset měsíců. Část lidí našla útočiště v bývalých stájích u kasáren, jiní zabydleli vícepatrovou budovu starého mlýna, ti, kterým zbyly nějaké prostředky, si zaplatili podnájem v místních rodinách. Některým se podařilo překonat uzávěru a dostat se do polského vnitrozemí za příbuznými, takže uprchlíků v městečku postupně ubývalo. Polská vláda v létě 1939 rozhodla o ukončení blokády města a poslední uprchlíci jej opustili těsně před 1. zářím, kdy útokem Německa na Polsko začala druhá světová válka. Další osudy zbąszynských Židů se prolínaly s osudy ostatního židovského obyvatelstva Polska, velká část zahynula v koncentračních a vyhlazovacích táborech. Těch několik málo vzpomínek na pobyt ve Zbąszyni, jež se dochovaly, pochází od dětí, které přežily díky záchranné akci takzvaných kindertransportů do Velké Británie. NEPRAVDĚPODOBNÉ ÚTOČIŠTĚ Události v zemích nikoho v letech 1938 a 1939 jsou důležitou kapitolou dějin uprchlictví. V neklidném 20. století se ale takových epizod událo daleko víc a mnoho z nich neprošlo podrobnějším historickým zkoumáním. Změnit to má pětiletý mezinárodní projekt nazvaný „Unlikely Refuge“ podpořený konsolidačním grantem Evropské výzkumné rady (ERC Consolidator Grant). „Díváme se na prostor středovýchodní Evropy včetně České republiky, na země považované za místa, odkud se ve dvacátém století utíkalo směrem na Západ. My na ně ale nově pohlížíme jako na cílové destinace uprchlíků,“ říká vedoucí projektu Michal Frankl z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR. Mezi zkoumané události patří uprchlictví za první světové války na pozadí rozpadu rakousko-uherské monarchie, přijetí řeckých dětí komunistickým Československem v padesátých letech, ale i formování moderní uprchlické politiky v postkomunistickém prostoru. Výstupem projektu budou články v odborném tisku, tematické sborníky a sbírky rozhovorů, které poskytnou pramennou základnu pro další výzkumy. Terezín a IvančicePozdější vzpomínky přeživších židovských dětí a mladých lidí pomáhají rekonstruovat také dění po Mnichovu na hraničních liniích mezi Sudety a českým vnitrozemím. „Prostorové pasti“, z nichž bylo těžké uniknout, se objevovaly například nedaleko jihomoravské Břeclavi, ale také mezi (sudetskými) Lovosicemi a (českým) Terezínem a na dalších místech. Syn břeclavského obchodníka Gerard Friedenfeld se spolu s matkou a stovkou dalších břeclavských Židů ocitli „odloženi“ u nedokončené betonové silnice kousíček za rodným městem. Pohraniční lesy si dobře pamatoval už z raného dětství, spojoval si je s poklidnými procházkami s rodiči, když do nich chodili sbírat jahody. Najednou se stejný prostor změnil v brutální nepřátelské a neobyvatelné místo. Byla polovina října, v noci už byla zima a celé rodiny přespávaly u cesty, na dohled vlastnímu městu. Německé a české hlídky si nad jejich hlavami vyměňovaly palbu. Tři dny se skupinky schovávaly za kousky nábytku, který si původně vzaly s sebou. Byla to jen jedna z nejméně tří zemí nikoho v okolí Břeclavi – další se nacházely mezi Pohořelicemi a Dolními Kounicemi. V listopadu se další případy země nikoho objevily v západních a severních Čechách. U polní cesty před městem Louny, které po Mnichovu zůstalo Československu, živořila tři týdny skupinka třinácti uprchlíků ze Sudet. Kromě improvizovaného přístřešku jim později usnadňovala život maringotka, kterou jim přivezl Červený kříž. Zbloudilé skupinky z různých míst na severozápadní hraniční linii mezi Sudety a Čechy našly později dočasné útočiště v bývalé terezínské pevnosti a kasárnách, vyhnanci zejména z jižní Moravy se přesunuli do Ivančic u Brna (včetně Gerarda Friedenfelda). „Pro židy se upravují místnosti v zadní budově bývalé koželužny,“ píše se v ivančické kronice 8. listopadu 1938. O její zařízení se postaraly brněnské židovské organizace – nechaly odklidit rezavé stroje, suterén přestavět na kuchyň a prádelnu, první patro na jídelnu a vyšší patra vybavit palandami. V lednu 1939 žilo v ivančickém útulku zhruba pět set lidí. Podmínky jejich pobytu se drasticky zhoršily po německé okupaci na jaře 1939, kdy nad prostorem převzalo dohled gestapo a přeměnilo jej v koncentrační tábor. Okamžiky spjaté s příchodem gestapa zachytil Gerard Friedenfeld. „Popisuje nástup spojený s ponižováním. Spolu s dalšími mladíky musel lézt opakovaně na žebřík a skákat z něj, dokud si nezlomil nohu, pak se musel sám odplazit na marodku,“ říká Michal Frankl. Mladík nakonec přežil holokaust díky kindertransportům do Velké Británie. Aktuální země nikoho Lesní močálovitou krajinou na polsko-běloruské hranici bloudí skupinky lidí. Běloruští pohraničníci je ponoukají, ať přejdou do Polska, polští vojáci je naopak do země nechtějí vpustit. Staří, mladí, děti, celé rodiny. Zoufalí lidé nemůžou tam ani zpátky, snaží se překonat ostnatý plot a dostat se do bezpečí. Nepíše se ale rok 1938 ani 1939, sledujeme aktuální situaci posledních let, měsíců a dní. Uprchlíci z Blízkého východu, Afghánistánu, Pákistánu, severní či subsaharské Afriky, ti všichni se dnes snaží překonat přísně střežené hranice (nejen) Evropské unie. Země nikoho nejsou minulostí. „Ta situace nezačíná až rokem 2015 a tím, co se nazývá migrační krizí. Podobné situace proběhly už dříve, a někdy dokonce na úplně stejných místech už před desítkami let. Historie se nikdy neopakuje stejně, události jsou si však v mnoha aspektech podobné a umožňují nám přemýšlet v souvislostech,“ podotýká Michal Frankl. Při dopisování knihy Občané země nikoho se byl podívat na trojmezí mezi Slovenskem, Maďarskem a Rakouskem. Najít dnes přesné místo, kde v roce 1938 kotvila loď s burgenlandskými vyhnanci není možné, protože krajina se od té doby změnila (mimo jiné výstavbou vodního díla Gabčíkovo-Nagymáros). Určitý duch místa patrný však je, okolí je poseté památníky. Většina z nich se nicméně týká železné opony a jejího odstranění v roce 1989. Vzpomínky na krátkou, i když pro dějiny holokaustu klíčovou etapu překryly jiné vrstvy událostí. „Přímo v hraničním trojúhelníku stojí kamenný památník z devadesátých let. Dnes už trochu zašlý. Přestože jsou hranice otevřené, hlídkuje kolem nich čas od času rakouská armáda. Hranice získává zase novou, jinou symboliku,“ uzavírá Michal Frankl. Hranice mezi státy máme tendenci vnímat jako pevné čáry zakreslené na mapě. Jenže ony se mění, posouvají, státy o ně soupeří a někdy i válčí. Jsou ale zdí, za kterou končí veškerý dialog? Může se stát zříct zodpovědnosti za události kousek za nimi? Má národní stát přemýšlet o hranicích izolovaně? Pohled na události z let 1938 a 1939 na pohyblivých a nejistých evropských hranicích nám nabízí příležitost sledovat aktuální i budoucí výzvy v širších kontextech. Text: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČRFoto: Shutterstock, Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Text a fotografie označená CC jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

25.09.2024 14:21

Vědci mají přesnější data o přilétající kometě Tsuchinshan–ATLAS

[https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Vedci-maji-presnejsi-data-o-priletajici-komete-TsuchinshanATLAS/]
Již brzy po objevu bylo vědcům jasné, že se kometa C/2023 A3 může zařadit do rodiny „velkých komet“. Existovala ale i jistá šance, že by mohla poblíž Slunce zaniknout a nebyla by viditelná vůbec. Joseph N. Marcus ze St. Luis v USA zveřejnil 10. září letošního roku v elektronickém telegramu č. 5445 Mezinárodní astronomické unie propočty, podle kterých by mohla kometa dodatečně zjasnit vlivem „dopředného rozptylu“ při velkém fázovém úhlu. Tento efekt lze přirovnat ke zjasnění světlometů protijedoucího auta v mlze. Díky tomu by mohla být kometa výrazně jasnější, než předpověď původně uváděla. Efekt ale nastává pouze u prachových částic a projevuje se ve větší míře jen u komet s velkým poměrem prachu k plynu v jejich atmosféře. Obsah prachu v kometě Aby vědci zjistili, jak moc je tato kometa prachová, pozoroval ji Martin Mašek z Fyzikálního ústavu AV ČR pomocí robotického dalekohledu FRAM umístěného v Argentině. Pozorování potvrdilo značný prachový obsah, a tedy i správnost Marcusovy předpovědi. Z posledních pozorování zároveň vyplývá, že zánik komety je krajně nepravděpodobný. Vědci tak předvídají, že kometa bude poměrně jasně viditelná. „Zda splní parametry ,velké komety´ nelze s jistotou říct, protože by musela být pohodlně viditelná okem, včetně alespoň 10° dlouhého ohonu, i na nikoli úplně tmavé obloze. Poslední kometou, která tyto parametry na naší obloze splnila, byla v roce 1997 kometa C/1995 O1 (Hale-Bopp),“ upřesňuje Jakub Černý ze Společnosti pro meziplanetární hmotu. Dvě období pozorovatelnosti Podle předpovězené jasnosti, včetně zahrnutí efektu dopředného rozptylu, lidé budou moci pozorovat kometu ve dvou obdobích. V prvních sedmi dnech října bude C/2023 A3 (Tsuchinshan–ATLAS) jen nízko nad obzorem před východem Slunce; přibližně v 6:30 SELČ se bude nacházet v podobné poloze a jasnosti, za jakých lze pozorovat planetu Merkur. Měla by postupně zjasňovat z 2 mag 1. října až k -1 mag dne 7. října. K pozorování komety za těchto podmínek pomůže dobrý výhled na východní obzor, čistý obzor bez mlhy a vzdálené oblačnosti. Vyšší nadmořská výška je výhodou. Devátého října dosáhne maximální jasnosti, přibližně jako planeta Venuše. V této době však bude jen několik stupňů od Slunce a nebude pozorovatelná. Mnohem příznivější pro pozorování komety bude další období. Kometa se postupně bude vzdalovat od Slunce a okolo 11. října se objeví na večerní obloze za soumraku, kde by kolem 19:00 SELČ mohla mít zápornou jasnost (tzn., že bude velmi jasná) a poměrně jasný ohon. Každým dnem se bude na noční oblohu dostávat stále výš. Dvanáctého října bude Zemi nejblíže. Lidé ji budou moci pozorovat vlevo od Arctura, jasné hvězdy, kterou snadno najdou, protože k ní míří zahnutá oj Velkého vozu (ocas Velké Medvědice), viz přiložená mapka. Jasnost komety bude klesat, ovšem viditelnost ohonu by se mohla zlepšovat. Období hlavní viditelnosti bude trvat zhruba do 20. října, po kterém zeslábne z dosahu pouhého oka. Více informací: Jakub Černý Společnost pro meziplanetární hmotu (při České astronomické společnosti)+420 774 721 260kaos@kommet.cz Petra KöpplFyzikální ústav AV ČR+420 702 206 680koppl@fzu.cz Pavel SuchanAstronomický ústav AV ČR+420 737 322 815suchan@astro.cz TZ ke stažení zde.

KLÁVESKA.cz

Zprávy ze serveru 'Akademie věd ČR - tiskovky'Akademie věd ČR - tiskovky