Klaveska.cz ~ Zprávy ze serveru 'Akademie věd ČR - tiskovky'Akademie věd ČR

26.08.2024 09:14

Meziplanetární sonda JUICE úspěšně navštívila Zemi, pomohl jí nevídaný manévr

[https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Meziplanetarni-sonda-JUICE-uspesne-navstivila-Zemi-pomohl-ji-nevidany-manevr/]
V pondělí 19. srpna 2024 před půlnocí středoevropského letního času prolétlo okolo Měsíce šestitunové těleso, které následně zamířilo k Zemi. Nebylo by to nijak význačné, kdyby nešlo o první gravitační dvojprak v historii kosmonautiky. Sonda JUICE podstoupila výjimečný gravitační manévr na dlouhé cestě k Jupiteru a jeho ledovým měsícům. Sonda JUICE (Jupiter Icy Moon Explorer) je prvním z velkých projektů programu Cosmic vision Evropské vesmírné agentury. Odstartovala 14. dubna 2023 ve 14:14 našeho času z kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně, úspěšně rozvinula obří sluneční panely a postupně oživila deset vědeckých přístrojů. Od té doby se pohybuje Sluneční soustavou ke svému konečnému cíli – ledovým měsícům planety Jupiter. Kromě několika krátkých intervalů zkušebních měření se ovšem její přístroje za letu odmlčely. Situaci změnil až první gravitační manévr, při kterém Měsíc sondu nasměroval k Zemi. Okolo ní se prosmýkla v úterý 20. srpna před půlnocí nad jihovýchodní Asií a Tichým oceánem. Vědecké týmy tak mohly své přístroje zapnout ve známém prostředí blízkého kosmickém prostoru u naší planety. „První data z průletu magnetosférou Země nás nadchla. Svědčí o výborné práci našich inženýrů a kolegů ze spolupracujících výzkumných institucí a průmyslových podniků,“ vyzdvihuje Ondřej Santolík z oddělení kosmické fyziky Ústavu fyziky atmosféry AV ČR, vědecký vedoucí českého týmu. Sondu JUICE navedli operátoři ESA zpět k Zemi z prostého důvodu: nosná raketa Ariane 5 nemohla šestitunovou sondu urychlit natolik, aby se dostala na přímou dráhu k Jupiteru. Museli proto využít setkání s Měsícem a Zemí ke gravitačnímu praku, jenž výrazně změní směr dráhy sondy a pošle ji k Venuši. Ta ji v srpnu 2025 odešle zpět k Zemi, která ji v září 2026 nasměruje k poslednímu gravitačnímu praku. V lednu 2029 tak sonda ještě jednou prolétne okolo Země, která ji už pošle na dráhu k Jupiteru. Tam se dostane v červenci 2031. Průlet magnetosférou Země „Úvodní smeč vesmírného ping-pongu máme úspěšně za sebou. Nyní se můžeme soustředit na analýzu podrobných měření, která se během průletu magnetosférou Země uložila do paměti sondy a jež k nám postupně mají přicházet,“ říká Ondřej Santolík. Měření více složek elektrického a magnetického pole tvoří základ pro analýzu polarizace a šíření elektromagnetických vln, kterou český přístroj umožní v okolí ledových měsíců planety Jupiter. Bude to poprvé v historii, předchozí meziplanetární sondy takové vybavení neměly. Čeští vědci nyní musejí nastavit palubní programy pro analýzu a kompresi dat, aby se připravili na měření u ledových měsíců Jupiteru. Prozkoumat chtějí okolí těchto záhadných měsíců. Pod svým ledovým povrchem totiž skrývají oceány kapalné vody, v níž by mohly být vhodné podmínky pro život, jak jej známe ze Země. Český příspěvek pro JUICE Na přístroji pro výzkum radiových a plazmových vln se podílejí vědci a technici z oddělení kosmické fyziky Ústavu fyziky atmosféry AV ČR. Navrhli a s významnou pomocí českého kosmického průmyslu postavili analyzátor elektromagnetických vln na slyšitelných kmitočtech. Nadále odpovídají za jeho řízení a zpracování získaných dat. Zastoupení mají také ve vědeckém vedení přístroje, který řídí Ústav kosmické fyziky ve švédské Uppsale. Technici z Astronomického ústavu AV ČR navrhli a postavili napájecí zdroj přístroje. Obě české instituce spolupracují v programu Vesmír pro lidstvo Strategie AV21 i s Ústavem přístrojové techniky AV ČR, který nezávisle získal technologickou zakázku během vývoje sondy stejně jako několik českých průmyslových podniků. Autoportrét meziplanetární sondy JUICE pořízený její monitorovací kamerou při průletu v blízkosti Měsíce 19. srpna 2024. Noční strana Země je vidět jako neznatelný srpek vyčnívající zpoza sondy v horní střední části fotografie nad modrou mlhavou skvrnou (způsobenou odrazem slunečního světla). ZDROJ: ESA Kontakt: prof. RNDr. Ondřej Santolík, Dr.Ústav fyziky atmosféry AV ČRos@ufa.cas.cz

22.08.2024 00:42

Nové molekuly snižují chuť k jídlu a chrání mozek před Alzheimerovou chorobou

[https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Nove-molekuly-snizuji-chut-k-jidlu-a-chrani-mozek-pred-Alzheimerovou-chorobou/]
Nová látka prošla úspěšně testy v buněčných kulturách i zvířecích modelech. Myši, které byly obézní a měly sklony k cukrovce, po jejím podání zhubly a ukázalo se, že se v jejich mozku rovněž snížila patologie nebezpečného proteinu Tau, jednoho z hlavních příznaků Alzheimerovy choroby. Upravená molekula je v organismu účinná díky lipidizaci. To znamená, že vědci na přirozený peptid CART navázali různé mastné kyseliny a zjistili, že v takovém případě dokáže překonat hematoencefalickou bariéru, která odděluje mozkovou tkáň od cévního systému. To je klíčová podmínka, pokud má léčivo v mozku správně fungovat. „Zjistili jsme, že když lipidizovaný analog peptidu CART aplikujeme podkožně, pak dokáže projít do mozku, kde působí tak, že potlačuje chuť k jídlu, a v případě, že se podává dlouhodobě, má i neuoroprotektivní účinek. Mohl by proto fungovat při léčbě nebo prevenci neurodegenerativních onemocnění,“ vysvětluje první autor studie, Vilém Charvát. Samotný peptid CART (kokainem a amfetaminem regulovaný transkript) objevila v roce 1998 dánská farmaceutická firma Novo Nordisk. Ukázalo se, že látka je hojně zastoupená v hypothalamu, má relativně složitou strukturu a dosud se nepodařilo zjistit, na jaký receptor v organismu se váže. Odborníci se o to zatím snaží marně. Za svůj hlavní cíl si to vytkla i hlavní autorka aktuální studie z ÚOCHB, Dr. Andrea Pačesová, která uvádí: „Máme v rukou potenciálně úspěšný antiobezitní lék, který, zdá se, také snižuje riziko Alzheimerovy choroby. Abychom tento potenciál dokázali rozvinout naplno, je třeba vědět, proč látka působí právě tímto způsobem. Pokud ovšem chceme popsat mechanismus účinku, musíme nejdřív rozklíčovat, jak se peptid do mozku dostává. Víme, že funguje, co zbývá, je najít ty správné receptory.“ Výzkum peptidů využitelných pro vývoj antiobezitních léků vede v ÚOCHB Lenka Maletínská. Už před pár lety se jí podařilo uzavřít licenční smlouvu na jednu nadějnou látku se společností Novo Nordisk. Ona sama dlouhodobě předpokládá, že tzv. anorexigenní peptidy, které snižují chuť k jídlu, bude možné využít také pro prevenci a léčbu neurodegenerativních nemocí. „Navzdory původním předpokladům už víme, že nové neurony vznikají i v dospělosti. Několik anorexigenních peptidů tenhle obnovný proces podporuje a můžou tak napravit poškozenou mozkovou tkáň,“ říká Dr. Maletínská a dodává: „Pokud by se podařilo Alzheimerovu chorobu diagnostikovat včas, ve fázi, které se říká mírná kognitivní porucha, šance na vyléčení se jeví jako celkem vysoká.“ Původní článek: Charvát, V.; Strnadová, A.; Myšková, A.; Sýkora, D.; Blechová, M.; Železná, B.; Kuneš, J.; Maletínská, L.; Pačesová, A. Lipidized analogues of the anorexigenic CART (cocaine – and amphetamine-regulated transcript) neuropeptide show anorexigenic and neuroprotective potential in mouse model of monosodium-glutamate induced obesity. Eur. J. Pharmacol. 2024, 980, https://doi.org/10.1016/j.ejphar.2024.176864 Kontakt: Veronika SedláčkováÚOCHB komunikaceveronika.sedlackova@uochb.cas.cz

21.08.2024 10:07

Čirok produkuje unikátní pyl. Může být cestou k pěstování odolnějších plodin

[https://www.avcr.cz/cs/veda-a-vyzkum/biologie-a-lekarske-vedy/Cirok-produkuje-unikatni-pyl.-Muze-byt-cestou-k-pestovani-odolnejsich-plodin/]
Během tříletého výzkumu se vědci zaměřili na výzkum B chromozomů, které se vyskytují u řady druhů rostlin a živočichů. Zajímavé jsou tím, že se do pohlavních buněk nerozdělují rovnoměrně, jejich počet v buňkách není stálý a nejsou pro život nezbytné. Divoký čirok byl pro výzkum B chromozomů ideální. Právě u něj se tyto chromozomy v průběhu embryonálního vývoje ztrácejí a zůstávají zachovány pouze v květenství. „Zjistili jsme, že B chromozom významně ovlivňuje vývoj pylu. Překvapilo nás, že tento pyl může mít více než tři standardní jádra, je životaschopný a rychleji klíčí. Je to skutečně mimořádné zjištění, protože zatím nevíme o žádné jiné rostlině, která by měla vitální pyl s více jádry,“ říká rostlinná genetička Miroslava Karafiátová z Ústavu experimentální botaniky AV ČR. Miroslava Karafiátová z Ústavu experimentální botaniky AV ČR ve skleníku s pokusnými rostlinami Šlechtitelům, kteří se snaží získat odolnější a výnosnější plodiny, by mohl nejnovější objev z Olomouce v budoucnu pomoci. Extrémní výkyvy počasí totiž způsobují rostlinám mnoho stresů. Kvůli tomu pak neprodukují životaschopný pyl a jsou do jisté míry sterilní. To se projeví menším počtem semen, a tedy nižším výnosem. Nové poznatky by mohly vést ke šlechtění odrůd, které by si lépe poradily se změnou klimatu. Odborníci se při studiu B chromozomů u čiroku zaměřili ještě na další dvě věci. Popsali, ve kterých částech rostliny se B chromozom u čiroku nachází, a naopak, kde už není. Dále také potvrdili, že proces tzv. nondisjunkce, tedy chybného rozestupu chromozomů, nastává při prvním pylovém dělení. Ve výzkumu hodlají olomoučtí vědci pokračovat. Chtějí zjistit, jakým způsobem se spouští nestandardní vývojové dráhy pylu. Zatím předpokládají, že je tento proces řízený geny právě na B chromozomu. „Neposedné“ B chromozomy u kukuřiceVýzkumníci z olomouckého Centra strukturní a funkční genomiky rostlin, které je součástí Ústavu experimentální botaniky AV ČR, se studiu B chromozomů úspěšně věnují už mnoho let. Před časem se jim jako prvním na světě například podařilo přečíst dědičnou informaci B chromozomu u kukuřice. „Tyto pozoruhodné chromozomy se neřídí Mendelovými zákony dědičnosti. Právě proto nás zajímají. Porušují totiž některá pravidla, a tak můžeme jejich studiem lépe pochopit, proč se některé procesy v rostlinách dějí. Tyto poznatky pak lze uplatnit i v obecné rovině,“ vysvětluje vedoucí centra Jan Bartoš. Kukuřice má unikátní chromozomy, které se neřídí Mendelovými zákony dědičnosti. Centrum se zaměřuje na studium struktury a funkce dědičné informace rostlin, především obilovin, banánovníku a trav. Využívá nejmodernější metody cytogenetiky, molekulární biologie a genomiky a účastní se mezinárodních projektů cílených na čtení dědičné informace významných plodin a na izolaci důležitých genů. Jde o celosvětově uznávané pracoviště, které svými výsledky přispívá ke šlechtění nových odrůd zemědělských plodin. Text: Markéta Wernerová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR, s využitím tiskové zprávy AV ČR Foto: Ústav experimentální botaniky AV ČR; Shutterstock Text je uvolněn pod svobodnou licencí Creative Commons.

20.08.2024 17:49

Vědci zahájí rozsáhlý průzkum ryb lipenské nádrže

[https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Vedci-zahaji-rozsahly-pruzkum-ryb-lipenske-nadrze/]
„Candát je pro řadu rybářů nejzajímavějším druhem jezera z hlediska sportovního rybolovu. V posledních dekádách minulého století bylo Lipno velmi bohaté na candáta a na jeho potravní druhy, ale po roce 2000 výrazně zchudlo,“ říká Jan Kubečka, vědecký pracovník Hydrobiologického ústavu Biologického centra AV ČR. Průzkumy v minulých letech ukázaly některé povzbudivé výsledky z hlediska zvýšené potravní základny pro candáta a jeho rozmnožování. Zrychlil se také růst candáta. Přes určité povzbudivé signály však došlo v posledních letech k poklesu úlovků candáta, a Český Rybářský Svaz tak přikročil k ochranným opatřením, mezi něž patřil zákaz lovu na nástražní rybku menší než 20 cm a zvýšení nejmenší lovné míry candáta na 50 cm. Zodpovědět příčiny vývoje jednotlivých populací není možné bez dlouhodobého sledování všech důležitých hráčů systému, jako jsou řasy, bezobratlí, nedravé a dravé ryby. Proto odborníci nádrž Lipno z hlediska rybích populací sledují dlouhodobě, s několika pomlkami od roku 2008. V posledních letech průzkumy podporují Národní agentura pro zemědělský výzkum (program Země), Akademie věd ČR a Český Rybářský Svaz. Na sledování se podílejí i pracovníci Povodí Vltavy s.p. Dvacetičlenný tým odborníků prozkoumá během týdne celou plochu nádrže od přítoku až k hrázi. Zázemí jim poskytne poříční dozorství Povodí Vltavy v Hůrce u Černé v Pošumaví. Po důkladném zmapování a následných analýzách stavu populace candáta a jeho potravní základny, tedy menších velikostí kaprovitých a okounovitých ryb, pak budou navržena doporučení pro obhospodařování lipenské nádrže. Mezi ně patří např. úpravy pravidel rybolovu, návrhy vysazování ryb či výpočty očekávané produkce. Cílem je dosáhnout trvale udržitelného výnosu včetně trofejních úlovků a zároveň zachovat ekologicky vyvážený stav v nádrži. Komplexní průzkum rybí obsádky se ale zdaleka nesoustředí pouze na candáta. Vědci budou podle certifikovaných evropských norem analyzovat celkové složení rybí obsádky včetně potravní základny nedravých ryb a plůdkových společenstev. Tyto rozsáhlé práce reprezentativně pokryjí většinu plochy nádrže a neujdou pozornosti rybářské veřejnosti. Žádáme proto veřejnost, aby se nepřibližovala k instalovaným zařízením a nezasahovala do nich. Nekvalifikované zásahy mohou být nebezpečné a mohou průzkum poškodit. Kontakty: Prof. RNDr. Jan Kubečka, CSc.Hydrobiologický ústav Biologického centra AV ČRkubecka@hbu.cas.cz

19.08.2024 16:56

Chemičkou jsem se chtěla stát už od čtrnácti let, říká Adéla Šimková

[https://www.avcr.cz/cs/veda-a-vyzkum/chemicke-vedy/Chemickou-jsem-se-chtela-stat-uz-od-ctrnacti-let-rika-Adela-Simkova/]
Na Instagramu vystupuješ jako Crazy chemist Adela. Jsi tak trochu „crazy“ i v reálu? Když jsem si profil v pětadvaceti zakládala, připadalo mi, že mě toto slovo vystihuje. Vždycky jsem byla dost živá a excentrická. Teď mi je dvaatřicet a musím přiznat, že už bych asi volila trochu decentnější přezdívku. Ačkoli tendence hlasitě se projevovat a hodně se všemu smát mám pořád stejné, jako když jsem byla teenagerka. (smích) Tehdy tě ale, hádám, ještě nebrala chemie… Ale brala! Chtěla jsem se jí věnovat už od čtrnácti, protože mi dávala odpovědi na otázky, jak věci fungují. Vždycky jsem totiž potřebovala přicházet všemu na kloub. Možná hrálo roli i to, že můj děda byl organický chemik. K chemii mě to prostě táhlo, i když se mnou v té době pořádně cloumala puberta. Nosila jsem tehdy na sobě spoustu cingrlátek, spínacích špendlíků a nášivek a velké těžké boty s kovovou špičkou byly absolutní „must have“. Adéla Šimková z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR Že by temné punkové období? Velmi temné. V šestnácti jsme dokonce s kamarádkami a kámošem kytaristou založili punkrockovou kapelu, kde jsem zpívala. Pojmenovali jsme ji Utrum, protože nás nic lepšího nenapadlo. Měli jsme asi čtyři svoje songy a odehráli celkem sedm koncertů. Hlavně v kulturním centru v Rakovníku, odkud většina členů kapely pocházela. Zkrátka jízda! (smích) Stejně ale nakonec vyhrály zkumavky a sloučeniny. Ano. Vedle chemie mě však lákala ještě psychologie, protože i ta nabízela odpovědi na moje všetečné dotazy. Chvíli jsem koketovala s myšlenkou zkusit vystudovat obojí, ale naštěstí mi včas došlo, že je to poněkud vražedná kombinace. Když už jsme u všetečných dotazů, s kolegyněmi jsi založila projekt Zeptej se vědce, který lidem umožňuje ptát se odborníků na cokoli. Jak vás to napadlo? Když se během covidu sítě zaplnily kvanty dezinterpretací a plamennými diskuzemi o očkování a dalších věcech, došlo nám, že lidem chybějí odpovědi na spoustu palčivých otázek, a hlavně možnost je někomu položit. Měli informace jen z médií a od politiků, kterým ale příliš nedůvěřovali. Tak jsme se rozhodly dát jim příležitost obrátit se přímo na vědce, kteří se danými tématy zabývají. A strhla se lavina. Doslova. Tak velký zájem veřejnosti jsme rozhodně nečekaly. Dotazů rychle přibývalo a zdaleka se netýkaly jen covidu. K našemu nadšení také dramaticky rostl počet vědců, kteří byli ochotní dělat si ve svém volném čase bez nároku na honorář rešerše a zpracovávat odpovědi pro naše tazatele. Zatímco na začátku nás bylo deset, teď už se na projektu podílí přes tři sta badatelů. Zeptej se vědce! V roce 2021 založila Adéla Šimková spolu s kolegyněmi Kristýnou Blažkovou a Terezou Ormsby internetový projekt Zeptej se vědce, jehož prostřednictvím může kdokoli položit vědcům z nejrůznějších oborů jakoukoli otázku a dostane se mu fundované odpovědi. V současnosti se na něm podílí přes 300 výzkumníků, kteří už veřejnosti odpověděli na zhruba 1000 dotazů. Vzhledem k velkému zájmu lidí o tuto bezplatnou službu tým stále hledá posily z řad odborníků. Vznést otázku je možné na FB, Instagramu nebo na síti X. Úplná popularizační armáda! Je nás sice hodně, ale stále ne dost. Pořád stojíme o posily z nejrůznějších oborů, protože dotazů nám chodí mraky, ze všech vědních disciplín. Jejich příjem jsme museli omezit na čtyřicet měsíčně, abychom se nezavařili. Poptávka je tedy větší? Mnohem. Jenže fundovaně zpracovat odpovědi není žádná legrace. Pro každou otázku hledáme vhodného odborníka, který odpověď vypracuje na základě relevantních vědeckých studií. Text pak ještě musí vidět recenzent z téhož oboru. Potom se výsledek edituje, aby byl gramaticky správný a srozumitelný. Odpověď, kterou nakonec publikujeme na sítích nebo na našem webu, si tedy rozhodně nikdo nevycucal z prstu. Co lidi zajímá nejvíc? Zejména témata spojená se zdravím ze všech možných úhlů pohledu. Třeba vliv kofeinu, cukru, spánek… Často také odpovídáme na společenské otázky. Kromě toho dostáváme spoustu originálních až kuriózních dotazů. Krátce po startu projektu se nás třeba někdo zeptal: pokud by mohl existovat tunel skrz Zemi, který by vedl středem planety, co by se stalo, kdybych do něj skočil? Neotřelý dotaz… Strašně se nám líbil. Zvídavosti se prostě meze nekladou. Před časem jsme zase řešili, proč se člověku vždycky v kapse zašmodrchají sluchátka. Adéla Šimková se zabývá hlavně možnostmi cílení na nádorové tkáně. I na to mají vědci vysvětlení? Jasně! Kolega fyzik vypracoval velmi sofistikovanou odpověď. Razíme heslo, že blbé otázky neexistují, takže se nebráníme odpovídat ani na zdánlivé banality. Nedávno nám například tazatel napsal, že vařil v jednom hrnci větší a menší kolínka a chtěl vědět, proč do sebe zalézají. Odstartoval tím úplnou mánii, protože si to chtěl každý vyzkoušet. Kolínka ve velkém vařili jak naši sledující na sítích, tak lidi z našeho týmu. A všem se ta malá skutečně zavrtala do těch větších. Prozradíš, čím to je? Může za to kombinace dvou fyzikálních jevů, což v odpovědi pisateli skvěle vysvětlila dvojice mých kolegů. Mimochodem, díky této „srandě“ jsme pronikli až na stránky Blesku. I tohle je zkrátka způsob, jak dostávat vědu k veřejnosti a ukazovat lidem, jak moc je zábavná. Zrovna tvůj výzkum se ale věnuje celkem vážným věcem… To je pravda. Vyvíjíme s týmem látku, kterou by se dal v těle co nejpřesněji označit nádor, což by usnadnilo jeho diagnostiku. Současné zobrazovací metody totiž mají své limity. Třeba pro odhalení nádorů pomocí pozitronové emisní tomografie se často používá fluorodeoxyglukóza, která doputuje do místa s velkou spotřebou glukózy. Tato vlastnost je pro některé nádory typická, jenže nejen pro ně. V určitých případech se tedy tato metoda využít nedá. V jakých například? Třeba nádor v mozku tímto způsobem nezobrazíš. Mechanismus cílení prostě není dostatečně specifický. Spousta vědců na celém světě včetně nás se proto snaží objevit spolehlivější ukazatel pro rozlišení zdravé a nádorové tkáně. Před několika lety se ukázalo, že by takovým indikátorem mohl být takzvaný fibroblastový aktivační protein neboli FAP. V normální tkáni ho totiž běžně nenajdeš, zato v nádorové je ho plno. My proto pracujeme na vývoji látky, která by FAP zvládla v těle vystopovat. Model inhibitoru FAP A s ním i nádor? Přesně tak. Nejlíp tento protein dokážou vypátrat jeho vlastní inhibitory neboli blokátory. Jde o malé molekuly, které to k FAP silně přitahuje a velmi dobře na něm drží. Fungují v podstatě jako magnet pouze směrem k tomuto proteinu a dají se proto použít jako cílící nástroje, takové adresy do nádoru. Navíc se na ně dá „pověsit“ třeba radioaktivní světýlko, které nalezenou nádorovou tkáň označí. Tumor se tedy rozsvítí? Dá se to tak říct. Nejde však o viditelné světlo, ale o slabé radioaktivní záření. Nicméně pokud by se tento přístup osvědčil v diagnostice, mohli bychom toto neškodné světýlko vyměnit za mnohem silnější, které by zvládlo nádor přímo v daném místě likvidovat. Léčba by tedy byla proti dnešním možnostem chemoterapie a ozařování přesně zacílená, čímž by se snížilo množství jejích nežádoucích účinků. Ale to už hodně předbíhám. Zabijácké světýlko ještě není na pořadu dne? Primárně vyvíjíme diagnostický nástroj, což vypadá slibně, ale i na něm nás ještě čeká moře práce. Už se nám sice podařilo „namíchat“ super inhibitory FAP, které teď ve spolupráci s 1. lékařskou fakultou zkoušíme na myších. Jenže navrhnout optimální molekulu, která bude obsahovat jak náš blokátor, tak onu radioaktivní značku, není jen tak. Ještě máme před sebou léta bádání. Léta? Věda je, koukám, jen pro trpělivé… Určitě. Navíc je taky celkem těžká. Ale právě proto mě baví. Mám ráda výzvy a trnitější cesty, protože díky nim člověk roste, rozvíjí se. Velkou zálibou mladé vědkyně je pole dance. Kromě bádání a koordinování projektu Zeptej se vědce ještě pečuješ o malou dcerku. Stíháš i nějaký relax? Snažím se. Vždycky jsem měla dost koníčků a nehodlám se jich vzdát proto, že mám práci a rodinu. Samozřejmě, že chci trávit co nejvíc času s dcerou. Kdybych ale kvůli tomu úplně vynechala své vlastní aktivity, byla bych děsně frustrovaná a o takovou mámu žádné děcko nestojí. Musím proto nějak rozumně skloubit práci, rodinu i moje radosti. Ještě během mateřské jsem se třeba vrátila k mé letité vášni – k pole dance. K tanci u tyče? Ano. Přičichla jsem k tomu už v roce 2011, tedy dávno před tím, než to bylo cool. Tehdy u nás ještě pole dance moc lidí neznalo. Měl jakýsi punc kontroverznosti a zapovězenosti, což mě lákalo. Tak jsem si řekla, že jej musím zkusit. A totálně jsem tyči propadla. Jen ze začátku to obnášelo hodně vysvětlování… Proč? Když jsem někde řekla, že tančím u tyče, každý si představil, že se svlíkám v baru. Je pravda, že v některých podnicích se striptérky vlní kolem tyče, ale to nemá s pole dance nic společného. Sexy pozice sice mají v některých jeho formách svoje místo, nicméně poledancerky svršky neodhazují. Jde o sportovně-taneční disciplínu s prvky gymnastiky a akrobacie. Což někdy lidi pochopili až po názorné ukázce, třeba u dopravní značky. (smích) Prostě ses vyhoupla na zákaz vjezdu a ukázala jim pár triků? Třeba. Na značce podle mě aspoň jednou skončí každá začínající poledancerka. Chceš prostě kamarádkám po pár pivech cestou z hospody ukázat, co umíš, a vzápětí vzhůru nohama na značce zjistíš, že to nebyl dobrý nápad – její tyč je totiž strašně široká a příšerně klouže. Musíš mít obrovskou sílu v rukách, ne? Určitě větší, než kdybych pole dance nedělala. Udržet se v některých pozicích je celkem záhul. Taky mi po mateřské nějakou dobu trvalo, než jsem se do nich zase vydrápala. Postupně se ale dostávám zpátky do formy, což je super, protože u tyče jsem schopná opravdu úplně vypnout. Daří se ti to i jindy? Třeba u míchání drinků, kterému se podle fotek na Instagramu taky dost věnuješ? Částečně. Mám doma celkem dobře vybavený bar a čas od času pozvu kamarády na koktejl podle mých osvědčených receptur. Než bych do sebe lila vodku s džusem, dám si radši dobře zkombinovaný a dochucený kvalitní alkohol. Baví mě experimentovat, míchat různé ingredience a zjišťovat, co mi nejvíc chutná. Taková domácí laboratoř… Mimochodem, jaká je tvoje nejoblíbenější chemická sloučenina? Rozhodně kofein! Má krásnou molekulu a hlavně: bez jeho stimulačních účinků bych asi dávala mix mateřství, vědy a všech mých aktivit jen stěží. (smích) Mgr. Adéla Šimková Ústav organické chemie a biochemie AV ČR Vystudovala organickou chemii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze. Od roku 2016 působí jako doktorandka ve výzkumné skupině proteáz lidských patogenů v Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR. Zabývá se zejména možnostmi cílení na nádorové tkáně, konkrétně zkoumá inhibitory fibroblastového aktivačního proteinu. Kompletní článek naleznete v časopise A / Easy (dříve AΩ / Věda pro každého), který vydává Akademie věd ČR. Výtisky zasíláme zdarma všem zájemcům. Kontaktovat nás můžete na adrese predplatne@ssc.cas.cz. Text: Radka Římanová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČRFoto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR; Kateřina Radilová Text a fotografie (kromě modelu inhibitoru) jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

19.08.2024 09:35

Čirok umí produkovat „superpyl“. Může pomoci k odolnějším plodinám

[https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Cirok-umi-produkovat-superpyl.-Muze-pomoci-k-odolnejsim-plodinam/]
Čirok se světě využívá na výrobu mouky a také jako krmivo pro zvířata. Vědci se zaměřili na výzkum B chromozomů, které se vyskytují u řady druhů rostlin a živočichů. Zajímavé jsou tím, že se do pohlavních buněk nerozdělují rovnoměrně, jejich počet v buňkách není stálý a nejsou pro život nezbytné. Divoký čirok byl pro výzkum B chromozomů ideální. Právě u něj se tyto chromozomy v průběhu embryonálního vývoje ztrácejí a zůstávají zachovány pouze v květenství. Tříletý výzkum českých a německých vědců přinesl nečekané výsledky. „Zjistili jsme, že B chromozom významně ovlivňuje vývoj pylu. Překvapilo nás, že tento pyl může mít více než tři standardní jádra, je životaschopný a rychleji klíčí. Je to skutečně mimořádné zjištění, protože zatím nevíme o žádné jiné rostlině, která by měla vitální pyl s více jádry,“ řekla rostlinná genetička Miroslava Karafiátová z Ústavu experimentální botaniky AV ČR (ÚEB AV ČR). Kvalitnější pyl navzdory klimatickému stresu Šlechtitelům, kteří se snaží získat odolnější a výnosnější plodiny, by mohl nejnovější objev z Olomouce v budoucnu pomoci. Extrémní výkyvy počasí totiž způsobují rostlinám řadu stresů. Kvůli tomu pak neprodukují životaschopný pyl a jsou do jisté míry sterilní. To se projeví menším počtem semen, a tedy nižším výnosem. Nové poznatky by mohly pomoci vyšlechtit odrůdy, které by si lépe poradily se změnou klimatu. Odborníci se při studiu B chromozomů u čiroku zaměřili na další dvě věci. Popsali, ve kterých částech rostliny se B chromozom u čiroku nachází, a naopak, kde už není. Dále také potvrdili, že proces tzv. nondisjunkce, tedy chybného rozestupu chromozomů, nastává při prvním pylovém dělení. Vědci budou ve výzkumu pokračovat. Konkrétně u pylu chtějí zjistit, jakým způsobem se spouští nestandardní vývojové dráhy pylu. Zatím předpokládají, že je tento proces řízený geny právě na B chromozomu. „Neposedné“ B chromozomy u kukuřice V Olomouci se studiu B chromozomů odborníci úspěšně věnují už mnoho let. Před časem se jim například podařilo jako prvním na světě přečíst dědičnou informaci B chromozomu u kukuřice. „Tyto pozoruhodné chromozomy se neřídí Mendelovými zákony dědičnosti. Právě proto nás zajímají. Porušují totiž některá pravidla, a tak můžeme jejich studiem lépe pochopit, proč se některé procesy v rostlinách dějí. Tyto poznatky pak lze uplatnit i v obecné rovině,“ vysvětlil Jan Bartoš, vedoucí Centra strukturní a funkční genomiky rostlin ÚEB AV ČR. Olomoucké Centrum strukturní a funkční genomiky rostlin Ústavu experimentální botaniky AV ČR se zaměřuje na studium struktury a funkce dědičné informace rostlin, především obilovin, banánovníku a trav. Využívá nejmodernější metody cytogenetiky, molekulární biologie a genomiky a účastní se mezinárodních projektů cílených na čtení dědičné informace významných plodin a na izolaci důležitých genů. Jde o celosvětově uznávané pracoviště, které svými výsledky přispívá ke šlechtění nových odrůd zemědělských plodin. Kontakt: Mgr. Miroslava Karafiátová, Ph.D.Centrum strukturní a funkční genomiky rostlinÚstav experimentální botaniky AV ČRkarafiatova@ueb.cas.cz Mgr. Jan Bartoš, Ph.D.Centrum strukturní a funkční genomiky rostlinÚstav experimentální botaniky AV ČRbartos@ueb.cas.cz

17.08.2024 10:35

Ústav pro soudobé dějiny AV ČR pomáhá vzdělávat vyučující dějepisu

[https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Ustav-pro-soudobe-dejiny-AV-CR-pomaha-vzdelavat-vyucujici-dejepisu/]
Povědomí o historii je nejen podstatnou součástí vzdělání, ale pomáhá také porozumět současnému světu a jeho výzvám. „Považujeme proto za důležité, aby historici a historičky diskutovali metody a výsledky akademického výzkumu s veřejností, a zejména s těmi, kdo dějepisnou výuku zajišťují či odborně připravují. Školní dějepis, jeho metodika i historické vzdělání na univerzitách musí reagovat na obrovské společenské proměny a zároveň je pomáhat z historické perspektivy vysvětlovat. I to je důvod, proč jsme se pustili do nové spolupráce s aktivními pedagogy i s institucemi, které mají jejich vzdělávání na starosti,“ objasňuje důvody nové spolupráce Adéla Gjuričová, ředitelka Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. V propojení s didaktiky i vyučujícími dějepisu pomáhají historikům nově navázaná partnerství s Technickou univerzitou v Liberci, Asociací pro didaktiku dějepisu, z. s., Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy i některými zahraničními institucemi. Společně s nimi připravil Ústav pro soudobé dějiny AV ČR několik vzdělávacích seminářů, workshopů a konferencí, které se uskuteční v létě a na podzim tohoto roku. Seminář v Liberci propojí učitele dějepisu a historiky První z těchto akcí je seminář pro učitele dějepisu a občanské výchovy, historiky, archiváře a další zájemce o dějiny s názvem Děti, mládež a moc 1938/39–1989, který se koná od 19. do 21. srpna 2024 v Liberci. Akci z cyklu Česko-slovenské vztahy / Slovensko-české vztahy, jenž má mnohaletou tradici, pořádá katedra historie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci ve spolupráci s Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR, Vzdělávací nadací Jana Husa, Historickým ústavem AV ČR a Krajskou vědeckou knihovnou v Liberci. Seminář se koná pod patronací Česko-slovenské komise historiků a záštitou hejtmana Libereckého kraje Martina Půty a náměstka primátora statutárního města Liberec Ivana Langra. Svým zaměřením na česko-slovenské vztahy přispívají semináře k tomu, aby hlubší poznávání dějin pomáhalo zbavit Čechy a Slováky traumat z minulosti. „Cílem setkávání není pouze hledání příbuzného a pozitivního ve vzájemných česko-slovenských vztazích, ale také zkoumání konfliktů, rozporů a odlišných pohledů,“ říká jeden z hlavních organizátorů akce Jaroslav Pažout z Technické univerzity v Liberci. „Zajímavostí je, že řada slovenských kolegů a kolegyň vnímá seminář i jako příležitost pro setkání mezi sebou, paradoxně na území jiného státu, a ještě nikoli blízko společných hranic,“ dodává. V posledních letech se semináře zaměřují také na překlenutí určité propasti mezi profesionálními historiky a učiteli. Letos se tak účastníci mohou těšit nejen na odborné přednášky, ale i na didaktické workshopy, filmové semináře nebo živé natáčení epizody Podcastu pro soudobé dějiny, která se bude zabývat otázkou, jak na výuku soudobých dějin. „Podcast pro soudobé dějiny přibližuje výsledky nejnovějšího výzkumu širší veřejnosti. Nyní ho chceme nabídnout jako pomůcku vyučujícím dějepisu i jako platformu pro diskusi o tom, co jsou dnes vlastně důležité historické otázky a jak je možno o nich s těmi nejmladšími hovořit. Nahlédnout z této perspektivy na naši vlastní práci je pro nás nová příležitost a moc si jí vážíme,“ dodává Adéla Gjuričová. Úplně nový dějepis? O několik týdnů později se bude v Liberci diskutovat o vzdělávání budoucích učitelů a Rámcovém vzdělávacím programu (RVP) v oblasti Člověk a společnost. Konference Úplně nový dějepis? Kudy a kam s revizí RVP a Kompetenčním rámcem absolventů učitelství pořádaná ve dnech 12. a 13. září 2024 nabídne příklady dobré praxe, konkrétní ukázky inovace RVP i diskusní panel studentek a studentů učitelství dějepisu. Akci kromě Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a Technické univerzity v Liberci organizují Asociace pro didaktiku dějepisu, z. s., Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci a Filozofická fakulta Univerzity Karlovy. Série odborných akcí se uzavře 17. a 18. října 2024 v prostorách Filozofické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, která se stane dějištěm konference Dějiny ve veřejném prostoru. Aktuální ročník se zaměří na proměny paměti pod tlakem nejrůznějších tenzí a konfliktů. Pozornost bude věnovaná nejen současným válkám, ale také například jednotlivým kontroverzím, konfliktním výkladům a interpretacím historických událostí či porozumění okrajům paměti v lokálních i globálních rámcích, včetně využití okrajové perspektivy a témat ve vzdělávání. Reflektovat se budou také zkušenosti vyučujících, edukátorů i dalších osob pracujících ve vzdělávání. Konferenci pořádají Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Filozofická fakulta Univerzity J. E. Purkyně, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Historický ústav AV ČR, Národní muzeum a občanské sdružení Antikomplex. Kontakt: PhDr. Adéla Gjuričová, Ph.D.Ústav pro soudobé dějiny AV ČRgjuricova@usd.cas.cz doc. PhDr. Jaroslav Pažout, Ph.D.Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická Technické univerzity v Libercijaroslav.pazout@tul.cz TZ ke stažení zde.

15.08.2024 13:49

Ženy, sex a rodina za komunismu. V čem jsme byli pokrokoví a v čem zpátečničtí?

[https://www.avcr.cz/cs/veda-a-vyzkum/historicke-vedy/Zeny-sex-a-rodina-za-komunismu.-V-cem-jsme-byli-pokrokovi-a-v-cem-zpatecnicti/]
Lze začít něčím jiným než ženským orgasmem? Patrně ano. Ale my jej stavíme na první místo, protože právě v jeho výzkumu byli v socialismu čeští sexuologové průkopníky, a dokonce v celosvětovém měřítku. Překvapivé, že? Zvlášť když si vzpomeneme, že ženu tehdy běžně čekala po návratu z práce druhá směna: vaření, praní, úklid, péče o děti... Zatímco socialistický manžel odpočíval při čtení novin nebo šel na fotbal. Případně doma vůbec nebyl a po práci zamířil rovnou do hospody. Anebo dělal něco jiného, ale bezpochyby mnohem „důležitějšího“. Takhle nerovné postavení určitě nepanovalo ve všech rodinách, ale ve spoustě ano. A společnost jej považovala za standardní. Přesto by nás takový černobílý pohled na minulost mohl připravit o zajímavá zjištění. Třeba že zákony ohledně rodiny, práv a zdraví žen byly v tehdejším východním bloku včetně Československa na svou dobu velmi pokrokové. Levicoví politici se o legislativní úpravy postavení žen snažili již za první republiky, ale úspěšní byli pouze částečně. Po nástupu komunismu se situace změnila. Proč a s jakými důsledky? Čím nás překvapuje naše docela nedávná minulost a proč ji vlastně máme zkoumat? Ženský pohledPojďme se na situaci podívat řečí čísel, která naznačují, že československé ženy žily po válce poměrně pokrokově. Například už v roce 1957 se dočkaly možnosti legální interrupce. Přitom Britky získaly právo rozhodnout se pro umělé přerušení těhotenství až o 10 let později a Američanky dokonce o 16 let později, aby o něj rozhodnutím Nejvyššího soudu z roku 2022 zase přišly. Na Západě se potratové předpisy zostřovaly za druhé světové války, někde dokonce za interrupci nebo napomáhání k ní hrozil až trest smrti. „Křesťanské země nebo pravicové diktatury k následnému uvolnění zákonů přistupovat nechtěly. Například Holandsko legalizovalo potraty až v roce 1982, Španělsko v roce 1985,“ doplňuje Kateřina Lišková z Historického ústavu AV ČR, autorka knihy Politika touhy. Sex a věda v komunistickém Československu. (CC) doc. Kateřina Lišková, Ph.D.Historický ústav AV ČR Absolvovala studia sociologie na Fakultě sociálních studí Masarykovy univerzity v Brně, kde spoluzakládala obor genderových studií a dvě desítky let učila. Působila řadu let na univerzitách v USA a Německu. Od roku 2023 pracuje v oddělení moderních transnacionálních a intelektuálních dějin Historického ústavu AV ČR. Zabývá se dějinami vědění, genderu, sexuality, expertizy a zdraví v socialistické střední a východní Evropě. V roce 2019 založila se socioložkou Lucií Jarkovskou uskupení Duo docentky, které prostřednictvím stand-upů popularizuje výzkum zaměřený na gender a sexualitu. V tehdejším Československu převládl názor, že při nedostupné antikoncepci může být v některých případech umělé přerušení těhotenství lepším řešením než zakládání a rozšiřování rodiny na vratkých základech. Za zmínku stojí, že hormonální antikoncepce byla v Československu schválena v roce 1965. Ovšem zpočátku ji lékaři předepisovali jen ženám, které už rodily. Ze zdravotních důvodů se u nás potraty prováděly už před rokem 1957, kdy k nim přibyly důvody sociální. Jednou ze sociálních indikací pro potrat byla i „situace ženy neprovdané“, čímž se rozumělo nejen ženy svobodné, ale i ženy neprovdané za biologického zploditele – aby si nemanželským dítětem nezhoršovala vyhlídky na sňatek nebo své existující manželství. „Patriarchální názory zde přetrvávaly, jak vidno. Ale zákony dávaly ženám do rukou možnost vlastního rozhodování o načasování mateřství. Nicméně do roku 1986 musela žena žádající o interrupci před speciální komisi, která o povolení zákroku rozhodovala. Ačkoli komise schvalovaly na 95 % žádostí, pro řadu žen bylo obtížné mluvit o intimních věcech před cizími lidmi nebo – a to mohlo být na malých městech ještě horší – před lidmi, kteří je znali,“ vysvětluje Kateřina Lišková. Manželství, cesta k rozvoduPragmatický přístup státu k interrupcím se odrážel i v přístupu k rozvodům. Zákon z roku 1950 rozvod značně zjednodušil a během padesátých let soudy upustily od rozhodování, která ze stran je vinna, a zároveň přestal být k rozvodu nutný souhlas strany „nevinné“. Komunisté měli za to, že manželství konzervuje třídní rozdíly tím, že se v rodině předává majetek mezi generacemi. Bývalo přitom samozřejmé, že po dlouhé věky rodinu finančně zabezpečoval otec, proto měl nárok na veškerý majetek. Socialistická legislativa tento stav změnila – podle zákona měli nově na rodinné jmění oba manželé nárok rovnoměrný. Ustanovilo se, že je povinností obou manželů starat se o rodinu jak finančně, tak výchovou dětí, a to stejným dílem. „Do padesátých let měli otec i matka nějakou roli, ale práva měl v podstatě jenom muž. Když došlo na lámání chleba, třeba rozvod či dělení majetku, ženy mnoho práv podle staré úpravy neměly,“ říká historička. Vstupovat do manželství ale bylo normou a věk vstupu do manželství se za socialismu výrazně snížil. V tehdejší společnosti bylo větší stigma zůstat nesezdanou matkou než se stát rozvedenou ženou. Často tak docházelo k nerozvážným svazkům velice mladých lidí, které zkrátka nevydržely. „Státním představitelům se to sice nelíbilo, ale ani tak lidem klacky pod nohy neházeli a zákony o rozvodu nikterak nezpřísňovali,“ říká Kateřina Lišková. V důsledku to vedlo k tomu, že podíl manželství končících rozvodem byl v šedesátých letech 20. století v Československu dvojnásobný proti západní Evropě. Naštěstí to nebralo chuť lidem opětovně se brát. V roce 1965 mělo asi 12 % novomanželů předchozí zkušenost s manželstvím. V roce 1980 už to byla celá pětina. Kateřina Lišková z Historického ústavu AV ČR napsala knihu Politika touhy. Sex a věda v komunistickém Československu. Volnost, rovnost, mateřstvíInterrupce, rovnost pohlaví, rozvody – nejen v této oblasti byla legislativa týkající se vztahů pokroková. V roce 1961 v Československu došlo k dekriminalizaci homosexuality. I v tomto případě byla naše země jednou z prvních v Evropě, která k tomuto kroku dospěla. Třeba ve Velké Británii se tak stalo až o 20 let později. Celá padesátá a začátek šedesátých let tak lze označit přinejmenším v oblasti sexuality, rodiny a práv žen za progresivní, a to i ve srovnání se Západem. „Postupem času se ale začal otáčet diskurz. V padesátých letech mezi sexuology převažovala témata jako rovnost, respekt, láska, ovšem to se začátkem šedesátých let vytrácí,“ konstatuje Kateřina Lišková. Proč k posunu došlo? Mohly za to děti. Vysoká zaměstnanost žen šla ruku v ruce se zřizováním jeslí pro nejmenší – začátkem padesátých let existovala dokonce i zařízení týdenní, kde batolata trávila celý pracovní týden a domů si je rodiče brali jen na neděli. Odborníci v celé Evropě si začali všímat znepokojivých trendů neuropsychického vývoje dětí, které trávily raný čas bez matky nebo jednoho primárního pečovatele. Zároveň z československých demografických výzkumů vyplývalo, že ženy jsou z kloubení zaměstnání na plný úvazek a druhé směny v domácnosti vyčerpané. Odborníci tedy navrhli, aby stát hradil mateřskou formou mzdy a toto období se nenazývalo „dovolená“. Nakonec vláda ale již během šedesátých let hned dvakrát období mateřské dovolené prodloužila s argumentem, že právě matka, a nikoli jesle má zajišťovat péči o dítě v raném věku. O roli otce se mluvilo sporadicky, a když už tak jako o garantovi autority a disciplíny ve výchově. V tomto trendu se během normalizace pokračovalo, až se Československo stalo zemí s jednou z nejdelších rodičovských na světě, kde se očekává, že primárně budou o děti pečovat matky „na dovolené“ a možnosti kolektivní péče o nejmenší budou omezené. Původní úmysl byl dobrý – děti potřebují primárního pečovatele, ženy jsou unavené, dopřejme jim tedy delší čas s dítětem. Ale na ženy se navalilo s plnou silou očekávání, že to musejí být jen a jen ony, kdo bude o děti pečovat, jinak dětem hrozí psychická újma. Odborný diskurz se tak postupem času stočil k tomu, že úlohou ženy je především být matkou. „V šedesátých letech jako by se mnozí zalekli, zda se to s tou emancipací v padesátých letech nepřehnalo, a někteří začali pokukovat po starých pořádcích. Což je taková dynamika, kterou můžeme sledovat obecně ve společnosti v každé době, když se objeví nějaká morální panika či strach,“ dodává historička. A právě tato norma „tradiční rodiny“ v mnohých lidech přetrvala dodnes, protože „tak to přece bylo vždycky“. Muž je živitelem rodiny a žena matkou na plný, leč neplacený úvazek. Rovnost pohlaví, ke které bylo našlápnuto v padesátých letech, se v šedesátých letech zrevidovala a důsledky této revize včetně třeba rozdílu ve mzdách, nedostatku kapacit mateřských škol či poměru zastoupení žen ve vedoucích funkcích či politice vlastně sklízíme dodnes. Na snímku jsou ženy připravující se na spartakiádu, kolektivní cvičení, které sloužilo jako součást režimní propagandy. Ženy na vrcholuNa začátku jsme otevřeli téma ženského orgasmu. Bude přirozené jím článek také zakončit. V padesátých letech sexuologové a sexuoložky v Československu dospěli k názoru, že ženského orgasmu lze dosáhnout jen „pokud si budou muži s ženami rovni a zapojí se do domácích prací“. Idea o rovnosti žen a mužů se ale postupně vytrácela, zdůrazňovat se začala naopak jejich odlišnost. Nakonec převážil názor, že na problematiku ženského vyvrcholení nemá společenský kontext žádný vliv a jde o otázku čistě biologickou. K dalším posunům v oblasti sexuality docházelo v sedmdesátých letech, v období takzvané normalizace. Vznikaly osvětové publikace pro veřejnost podporované ministerstvem zdravotnictví. Na zlepšení sexuálního života měla také velký vliv mnohdy neprávem proklínaná výstavba panelákových sídlišť – která umožnila mladým rodinám se osamostatnit a konečně trávit svůj intimní život v soukromí. Komunistická diktatura způsobila mnoho bolesti a zpustošila nejednu oblast veřejného života. Přesto by nemělo při veškeré kritice tehdejší doby zapadnout, že se zároveň dařilo zavádět opatření ke zlepšení postavení žen. Některé změny týkající se rodiny, rovnosti pohlaví či sexuality u nás dokonce vešly v platnost mnohem dříve než v západní Evropě. „Mně připadá fascinující, že se mnoho těchto progresivních věcí dělalo právě v padesátých letech – v době, kdy probíhalo vyvlastňování majetku a bezesporu hrůzné a obludné monstrprocesy. Musíme být schopni nahlédnout tu dobu v její komplexitě, jinak se připravujeme o porozumění části vlastní historie,“ uzavírá Kateřina Lišková. Text vyšel v časopise A / Magazín: 2/2024 (verze k listování)2/2024 (verze ke stažení) Text: Viktor Černoch, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČRFoto: Shutterstock; Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Text a fotoportrét (CC) jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

14.08.2024 14:07

Nebojme se být ambiciózní, říkají vedoucí Dioscuri center v Akademii věd

[https://www.avcr.cz/cs/o-nas/aktuality/Nebojme-se-byt-ambiciozni-rikaji-vedouci-Dioscuri-center-v-Akademii-ved-00001/]
Program Dioscuri iniciovala německá Společnost Maxe Plancka. Posílit chce vědeckou excelenci a spolupráci ve střední a východní Evropě a překlenovat rozdíly mezi západoevropskou a východoevropskou vědou. Jak totiž na otevření českých Dioscuri center zdůraznil předseda Společnosti Maxe Plancka Patrick Cramer, ani dvacet let po rozšíření Evropské unie není vědecká excelence v Evropském výzkumném prostoru rovnoměrně rozložena. Program podporuje mladé výzkumníky na domácí instituci za spolupráce s německým partnerem. Česko je po Polsku teprve druhou zemí, kde se centra Dioscuri otevřela - dvě při Fyzikálním ústavu AV ČR a jedno na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Na podzim 2024 se spustí výzva k výběru dalších dvou. Udržitelné informační technologieHelena Reichlová vede Dioscuri centrum pro spinkaloritroniku a magnoniku. Její tým rozvíjí nové koncepty pro udržitelné informační technologie. „Počet informací a dat exponenciálně roste a stejně narůstá i energetická náročnost informačních technologií. Jde o problém, který by se měl řešit,“ říká badatelka. Jednou z cest je objevit nové principy vedoucí k přenosu a zpracování informace - třeba pomocí vlny spinů elektronů, jíž se říká magnon. „Vlna spinů může fungovat pro přenos informace místo dosud používaných pohybujících se elektronů. Pokud tedy potřebujeme přenést informaci z místa A do místa B, může elektron sedět na místě a pouze předávat informaci tím, že se kontrolovaně naklápí jeho spin,“ vysvětluje. Více o výzkumu Heleny Reichlové si přečtěte v časopise A / Věda a výzkum nebo si poslechněte epizodu Podcastu Akademie věd. Neprozkoumaný svět molekul„Zabývám se bionanooptikou, což mi umožňuje zkoumat život na molekulární úrovni. V centru Dioscuri se soustředíme na studium biomolekulárních interakcí a molekulárního transportu s cílem aplikovat tyto poznatky v biomedicíně,“ přibližuje Barbora Špačková. Důležité biologické procesy se totiž odehrávají na nanometrové úrovni - miliardkrát menší, než je velikost lidského těla, kde molekuly řídí jeho složité funkce. Mnohé otázky o molekulárních procesech ale zůstávají kvůli omezením současné mikroskopie nezodpovězené. Dioscuri centrum jedno-molekulární optiky, které vědkyně vede, chce vyvinout experimentální metody. Ty by umožnily studovat život na molekulární úrovni v reálném čase a v jeho přirozeném stavu - tedy způsobem, který dosud nebyl možný. Tato fotografie Barbory Špačkové vznikla pro článek, který vyjde v časopise A / Magazín v září 2024. Dozvíte se v něm větší podrobnosti o jejím výzkumu. „Je skvělé, že se Fyzikálnímu ústavu podařilo v úvodním ročníku získat dvě centra ze tří udělených. Je to příležitost k významnému rozvoji klíčových vědeckých témat, která řeší Barbora Špačková a Helena Reichlová,“ říká ředitel pracoviště Michael Prouza. Jak vědkyně v rozhovoru vysvětlují, právě i zázemí velké instituce hrálo roli při rozhodnutí podat žádost o podporu. Dvě ze tří českých Dioscuri center působí při Fyzikálním ústavu. Měli jste jednotnou strategii?Helena Reichlová: Ne - s Bárou Špačkovou jsme se poprvé setkaly až při finálních interview. Co jsme ale měly společné, byla podpora velké instituce, která má zájem o excelentní výzkum v mezinárodním kontextu. Barbora Špačková: S Helenou Reichlovou jsme se skutečně poprvé potkaly až při finálním kole výběrového řízení. Strategii jsem neprobíraly. Faktorem úspěchu mohla být silná podpora ústavu. Každopádně musím dodat, že Fyzikální ústav je největším pracovištěm Akademie věd, což pravděpodobnost takové situace zvyšuje. Jak program vnímáte v porovnání s jinými tuzemskými i evropskými formami účelového financování?HR: Podmínkami výběru a financování připomíná do určité míry program Max Planck Research Group - s tím rozdílem, že v ideálním případě má vybraný výzkumník v Česku perspektivu a ambici centrum rozvíjet i po ukončení financování programem Dioscuri. Zároveň je počet center pro Česko omezen na pět. Měla jsem mimořádné štěstí, že výzvu ohlásili v momentě, kdy jsem stála na kariérní křižovatce a rozhodovala se, jestli pokračovat v Česku, nebo Německu. BŠ: Program nabízí stabilní a dlouhodobé financování. Poskytuje pětiletou podporu s možností prodloužení až na deset let, což je často déle než u jiných grantových schémat. Umožňuje tak plánovat dlouhodobé projekty a investovat do kvalitní infrastruktury. Platové podmínky pro tým, jež vyhovují evropským standardům, zároveň pomáhají přilákat talenty z celého světa. Jedinečný je také individualizovaný přístup, který dokáže přizpůsobit podporu specifickým potřebám každého týmu. Jak vnímáte přetrvávající rozdíly ve vědecké výkonnosti mezi západní a východní/střední Evropou? V čem jsou nedostatky českého vědního systému a jeho financování?HR: Rozdíl ve výkonnosti západní a střední/východní Evropy je bohužel fakt, což byla také jedna z motivací pro vznik programu Dioscuri. Určitě to souvisí i s množstvím peněz, které se do vědy a výzkumu investují. Rovněž si ale myslím, že by měly prostředky přednostně mířit k lokálním centrům excelentního výzkumu a podpoře skupin, které mají potenciál výkonnostní rozdíl zmenšovat. Zároveň by českému systému prospěla větší internacionalizace, což opět souvisí s penězi. Lze ale například ve větší míře navazovat kontakty s excelentními skupinami v zahraničí a podpořit mobilitu špičkových lidí všech kariérních stupňů oběma směry. Díky iniciativě Czexpats in Science víme o mnoha vynikajících Češích v zahraničí, kteří mohou být pro podobné výměny přirozeným partnerem. BŠ: České vědecké instituce často trpí nedostatkem financování, které je nezbytné pro investice jednak do modernizace infrastruktury, ale také do lidského kapitálu a vzdělávání. Platy vysokoškolských učitelů, postgraduálních studentů a vědců jsou v porovnání se zahraničními zeměmi velmi nízké. Nepřekvapivě to vede k nízké motivaci a odchodu z akademické sféry. Problém je i přebujelá administrativa spojená s granty. Míra kontroly a nepružnosti systému je navíc neúměrná. Podmínkou pro podání přihlášky je partner z Německa. Pomůže česko-německá spolupráce lépe rozvíjet českou vědu?HR: Náš partner je renomovaný seniorní výzkumník, který našemu centru, a tedy i české vědě, významně pomáhá po vědecké stránce. V centru ale nefiguruje jen jako důležitý spolupracovník, ale také jako mentor, který mi pomáhá ve strategických nebo personálních rozhodnutích, aniž by byl ovlivněn zkušenostmi s českým prostředím. Jeho osvěžující pohled mi umožňuje posoudit, zda by něco nešlo dělat jinak. V Dioscuri je také vyčleněný rozpočet na česko-německé aktivity, kterými v našem případě budou mezinárodní workshopy v Čechách nebo Německu. I jimi chceme přispět k rozvoji - nejen - české vědy. BŠ: Ano, česko-německá spolupráce může výrazně přispět k rozvoji české vědy. Platí to pro jakoukoli mezinárodní spolupráci. Partnerství s výzkumnými skupinami z různých zemí přináší přístup k portfoliu technologií, znalostem a zkušenostem, čímž se zvyšuje kvalita a konkurenceschopnost výzkumu. Důležitá je i výměna studentů, která jim umožňuje získat zkušenosti a profesní kontakty. A ty mohou být klíčové v jejich další kariéře. Jak velký tým máte „k ruce“?HR: V tuto chvíli máme v týmu okolo osmi lidí, mnoho z nich ale pracuje na částečný úvazek nebo dohodu o provedení práce. Na plný úvazek máme dva doktorandy a jednu postdoktorandku. BŠ: Momentálně sestavuji tým čtyř vědců - dvou postgraduálních studentů a dvou postdoktorandů, s poměrně různorodými specializacemi, které zahrnují fyziku, datovou analýzu, ale i biologické vědy. Součástí týmu je i projektová koordinátorka, která je pro nás oporou. Najít poslední díl skládačky, postdoktoranda s fyzikálním vzděláním, se ovšem ukázalo jako nejnáročnější. Stále mám otevřené výběrové řízení a hledám pravého kandidáta. Zleva Peter Fabian z Přírodovědecké fakulty MU, Helena Reichlová, Patrick Cramer, Barbora Špačková Jaké cíle jste si na pětileté období stanovily? HR: U základního výzkumu je těžké si stanovit cíle, čeho za pět let dosáhneme. Obecně chceme lépe porozumět spin-kaloritronickým a magnonickým jevům v antiferomagnetech a altermagnetech a najít materiály, v nichž budou tyto jevy velké a robustní. Dále se budeme snažit získávat pro centrum další financování, abychom mohli přirozeně růst. Důležité je také udržovat mezinárodní síť kontaktů a posilovat spolupráci nejen s německým partnerem. BŠ: Chceme vyvinout novou generaci optické mikroskopie, která umožní studovat biologické procesy na úrovni jednotlivých molekul, v jejich přirozeném stavu a s minimálním zásahem. Snažíme se tím řešit některé z nejpalčivějších biologických otázek dneška. Mohlo by to vést k průlomům v časné diagnostice, terapeutických intervencích a vývoji nových biotechnologií. V čem si myslíte, že hodnotitele váš projekt zaujal?HR: Hodnotitelé určitě posuzovali mnoho aspektů, netroufám si tedy odhadnout, čím konkrétně je můj projekt zaujal. Navíc to bude pravděpodobně různé pro různé členy komise. BŠ: Výběrové řízení bohužel neumožnilo nahlédnout do hodnocení žádostí, jak je to běžné v jiných grantových programech. Můžu tedy jen spekulovat, co bylo pro úspěch zásadní. Z diskuze se členy komise při interview jsem získala dojem, že je zaujal poměrně široký záběr programu, který má potenciál ovlivnit různé vědní obory. Co bylo při hodnocení žádosti zásadní? Překvapilo vás něco? HR: Důležité bylo prezentovat koncept spíše jako dlouhodobou vizi, a ne jako jednotlivý projekt. Souvisí to s motivací programu Dioscuri: tedy vytvářet udržitelná lokální centra kvalitní vědy, která mají potenciál na sebe postupně nabalovat další aktivity a financování. Možná mě překvapila volnost formátu přihlášky, která neobsahuje žádnou povinnou strukturu, jakou jsem znala z žádostí o granty Deutsche Forschungsgemeinschaft a Grantové agentury ČR. Stejně tak mě mile překvapuje relativně nízká administrativní zátěž a individuální přístup. BŠ: Výzva Dioscuri požadovala, abychom předložili inovativní výzkumný koncept, který bude mít potenciál dále růst. Tedy, že se stane pomyslným majákem vědecké excelence a dostojí mezinárodním standardům kvality. Takové zadání je na jednu stranu dost abstraktní, ale umožňuje vyjádřit se k tomu, co sami považujeme pro budoucí vědu za důležité. Pomůže vám podpora, abyste se ucházeli o další formy grantů - například granty ERC? HR: Žádost o ERC už jsem několikrát rozepsala a nikdy nepodala. Bez ohledu na Dioscuri to tedy určitě v plánu mám. Jak jsem zmínila, Dioscuri očekává, že výzkumníci požádají o různé národní i mezinárodní granty, a v tomto smyslu tedy podporu vnímám. BŠ: Věřím, že podpora Dioscuri pomůže vědcům, aby se ucházeli o další granty - včetně prestižního ERC. Také ve Fyzikálním ústavu máme skvělou grantovou podporu, která zahrnuje konzultace, poradenství a administrativní pomoc, s dlouhou historií úspěšného získávání tohoto typu grantů. V Česku se otevřou ještě dvě centra. Co byste poradila vědcům a vědkyním, kteří se chystají na druhou výzvu?HR: Nevím, zda mě získání projektu Dioscuri opravňuje, abych rozdávala rady budoucím zájemcům. Pokusila bych se ale začít s přípravou projektu včas, podívat se na online workshopy k programu, kontaktovat grantovou kancelář potenciální hostující instituce v Česku a zjistit, zda má instituce o centrum vůbec zájem a jak je ochotná ho podpořit. Samotný výzkumný záměr by měl být ambiciózní a obsahovat dostatečně rozsáhlý a zároveň koherentní plán na udržitelný růst a rozvoj centra i za horizont financování Dioscuri. BŠ: Nebát se velkých výzev a ambiciózních cílů. Také je dobré mít na paměti, že úspěch ve výběrových řízeních je z části věcí štěstěny - být ve správný čas na správném místě. Tomu se dát jít naproti a úsilí nevzdávat. Koneckonců, pravděpodobnost úspěchu roste s počtem neúspěšných pokusů. Text: Zuzana Dupalová a Luděk Svoboda, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR, s využitím zpráv Akademie věd ČR a Fyzikálního ústavu AV ČRFoto: Shutterstock; Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR; René Volfík pro Fyzikální ústav AV ČR

KLÁVESKA.cz

Zprávy ze serveru 'Akademie věd ČR - tiskovky'Akademie věd ČR - tiskovky