16.07.2024 14:14

Elitní organizaci pro molekulární biologii EMBO posílí tři badatelé z AV ČR

[https://www.avcr.cz/cs/o-nas/aktuality/Elitni-organizaci-pro-molekularni-biologii-EMBO-posili-tri-badatele-z-AV-CR-00001/]
Organizace EMBO (European Molecular Biology Organization) podporuje excelenci ve výzkumu, sdílení znalostí a spolupráci mezi vědci v oboru molekulární biologie. Letos, na oslavu 60. výročí založení, přijala 100 nových a 20 přidružených členů z celkem 37 zemí. „Noví a přidružení členové se významně podílejí na základním výzkumu ve vědách o živé přírodě. V mnoha případech připravila jejich práce podmínky pro inovace, které zlepšily životy a životní podmínky na celém světě,“ uvedla ředitelka EMBO Fiona Watt. Alena Panicucci Zíková zkoumá, jak funguje komunikace uvnitř buňky. Od roku 2009 vede výzkumnou skupinu v Parazitologickém ústavu Biologického centra AV ČR. Pracovala pět let v Seattlu v USA v Biomedical Research Institute a hostovala v laboratořích na univerzitách v Cambridgi a Amsterdamu. V roce 2009 získala ocenění L’Oréal UNESCO pro ženy ve vědě a v roce 2010 Prémii Otto Wichterleho. Obdržela také evropský výzkumný grant ERC Consolidator. Více o výzkumu Aleny Panicucci Zíkové se dozvíte v časopise A / Věda a výzkum (v současnosti A / Magazín). Alena Panicucci Zíková (CC) Zdeněk Lánský zkoumá mitochondriální transport. Od roku 2016 působí jako vedoucí výzkumné skupiny na Biotechnologickém ústavu AV ČR. Obdržel Cenu předsedy Grantové agentury ČR pro rok 2021 a o rok později ERC Synergy Grant. V projektu se zaměřuje na protein tubulin, aby objasnil mechanismy vzniku a fungování mnoha závažných chorob. Zdeněk Lánský Laboratoř Leoše Valáška v Mikrobiologickém ústavu AV ČR se snaží zjistit, jak buňka dekóduje genetický kód DNA a jak tuto informaci využívá k produkci proteinů prostřednictvím složitého procesu translace. Vědec získal například Akademickou prémii nebo Cenu předsedkyně Grantové agentury ČR. O výzkumu Leoše Valáška se dočtete více v časopise A / Věda a výzkum. Leoš Shivaya Valášek (CC) EMBO letos přijalo celkem čtyři vědce z Česka - čtvrtým je Lumír Krejčí z Masarykovy univerzity. V současnosti v organizaci zasedá více než 2100 vědkyň a vědců z celého světa, z nichž 20 působí v České republice. Nové členy nominují a volí stávající členové. Organizace nabízí programy a iniciativy, jako jsou výzkumné granty, stipendia, stáže, konference, workshopy a publikace ve vědeckých časopisech. Podporuje také kariérní rozvoj vědců, zlepšuje vzdělávání a zvyšuje povědomí o výzkumu mezi veřejností. Seznam všech 120 nových členů naleznete na webu EMBO. Text: Zuzana Dupalová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR, s využitím zpráv BIOCEV a Biologického centra AV ČRFoto: EMBO; Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR; Biotechnologický ústav AV ČR Text a fotografie označené CC jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

16.07.2024 09:56

Kontaminace prostředí těžkými kovy ovlivňuje barvu ptačích vajec

[https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Kontaminace-prostredi-tezkymi-kovy-ovlivnuje-barvu-ptacich-vajec/]
Zbarvení skořápek vajec ptáků plní různé funkce: od kamufláže přes mimikry až po zesílení skořápky vajec. Znečištění prostředí, například těžkými kovy, může mít negativní vliv na tvorbu správného zbarvení vajec, a tím i na populace ptáků, které se v tomto prostředí rozmnožují. Modrá je dobrá! Mezi takové ptáky patří například zmíněný lejsek černohlavý (Ficedula hypoleuca), menší hmyzožravý pěvec, který hnízdí v listnatých a smíšených lesích, parcích a zahradách. „Samice tohoto druhu klade v průměru šest modrozelených vajec do svého hnízda umístěného v dutině nebo budce. Vědci se již delší dobu domnívají, že tímto zbarvením, způsobeným pigmentem biliverdinem s antioxidačními účinky, mohou samice signalizovat svou kvalitu samcům,“ říká Michal Šulc z Ústavu biologie obratlovců AV ČR, který se podílel na mezinárodním výzkumu ve Finsku. Výzkumníci již dříve pozorovali, že čím jsou vejce u tohoto druhu modřejší, tím více se samec zapojuje do krmení a péče o mláďata. Zdravá samice si totiž může dovolit investovat do zbarvení svých vajec více energie než ta, která je nemocná nebo jinak oslabená. „Kvalitnější samice s modřejšími vejci má pravděpodobně i kvalitnější mláďata, do kterých se samcům vyplatí více investovat,“ doplňuje Michal Šulc. „Cílem naší studie bylo ověřit tuto hypotézu v zajímavé oblasti Harjavalta na jihozápadě Finska, kde již více než 20 let probíhá výzkum lejsků černohlavých v prostředí, které je znečištěné těžkými kovy. V oblasti se totiž těží nikl, měď a arsen, rovněž se zde nacházejí ve zvýšeném množství zinek a olovo jako důsledek těžby. Tyto kovy jsou i po omezení emisí v prostředí stále přítomny a negativní dopady znečištění můžeme dodnes pozorovat v okolí hutě na vegetaci, množství hmyzu nebo třeba i na velikosti snůšky a počtu mláďat hnízdících lejsků,” říká Lisandrina Mari, první autorka studie, která nyní působí na Univerzitě v Jyväskylä ve Finsku, kde získala prestižní dvouletý grant Marie Curie. Samci se starali i o mláďata vylíhlá z „vybledlejších“ vajec Vědci sledovali 71 budek lejsků během jejich hnízdní sezony v roce 2023. Přibližně polovina z nich se nacházela ve znečištěném prostředí do 5 km od těžební hutě. „Mechanismů, které způsobují odchylky ve zbarvení vajec, je více. Ve znečištěném prostředí může být například méně potravy a samice pak nemají dostatek energie na tvorbu odpovídajícího množství pigmentů, které zbarvují povrch skořápky. Dalším mechanismem může být negativní vliv znečištění na strukturu skořápky. I ta by totiž mohla ovlivňovat její barvu v UV části spektra, kterou jsou ptáci na rozdíl od lidí schopni vnímat,“ vysvětluje Michal Šulc. Tým expertů postupně vyfotografoval všechna vejce speciálním fotoaparátem citlivým nejen na viditelné světlo, ale také na UV část spektra. Následně zbarvení vajec analyzovali pomocí modelu, který simuluje ptačí vidění a schopnost rozpoznávat barvy. „Čtyři dny po vylíhnutí jsme u každé budky natáčeli chování obou rodičů a monitorovali počet návštěv hnízda,” dodává Lisandrina Mari. „Předpokládali jsme, že samice lejsků hnízdící ve znečištěném prostředí budou klást méně modrá vejce, a tudíž budou jejich partneři vykazovat nižší aktivitu při krmení mláďat.“ To se u lejsků z oblasti Harjavalta tak úplně nepotvrdilo. „Naše výsledky ukázaly, že intenzita modrého zbarvení vajec je ve znečištěném prostředí opravdu nižší, nicméně intenzita krmení mláďat samci se mezi kontrolní a znečištěnou oblastí překvapivě nelišila. Samci vlastně vůbec nereagovali na modré zbarvení vajec,“ říká Lisandrina Mari. Detailnější analýza zbarvení vajec odhalila, že za jejich nižší modrost může zvýšené UV zbarvení, což podle vědců o naznačuje, že jejich ‚vybledlost‘ je pravděpodobně způsobená poruchou vápenaté struktury, jako je např. zvýšená pórovitost. „V naší studii jsme ani nezjistili, že by samice lejsků v kontaminovaném prostředí byly v horší tělesné kondici. Nicméně zvýšené UV zbarvení vajec ve znečištěném prostředí naznačuje výraznou změnu struktury skořápky v důsledku kontaminace prostředí těžkými kovy. Jaké dopady může mít tento typ lidské činnosti na různé druhy ptáků, pro které je zbarvení vajec zásadní, bude předmětem dalšího výzkumu,“ uzavírá Michal Šulc. Kontakt: Michal ŠulcÚstav biologie obratlovců AV ČRsulc-michal@seznam.cz Výsledky publikoval časopis Journal of Avian Biology: https://doi.org/10.1111/jav.03283

15.07.2024 10:21

Česko-německá spolupráce odhalila průlomová pozorování v dělení lidských buněk

[https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Cesko-nemecka-spoluprace-odhalila-prulomova-pozorovani-v-deleni-lidskych-bunek/]
Přesné rozdělení genetické informace do dceřiných buněk je nezbytné pro všechny tkáně lidského těla. Proces musí být přísně regulován v prostoru a čase, aby se zabránilo vývojovým poruchám a rozvoji rakoviny. Již před desítkami let vědci odhalili, že chromozomy se připojují k bipolární struktuře zvané mitotické vřeténko, které tvoří mikrotubuly. V průběhu mitózy jsou připojené chromozomy taženy podél mikrotubulů do dceřiných buněk. Až donedávna se vědci domnívali, že aktinová vlákna jsou potřebná pouze pro závěrečný krok oddělení dceřiných buněk, zatímco význam aktinového cytoskeletu v časných fázích mitózy byl dlouho opomíjen. Nyní odborníci identifikovali dosud neprozkoumaný protein FAM110A, který váže aktin a mikrotubuly za oba své konce na pólech mitotických vřetének. Mikroskopická analýza odhalila tvorbu vysoce dynamických aktinových vláken na pólech vřeténka, která předcházejí růstu mikrotubulů vřeténka a vedou je. V nepřítomnosti FAM110A se aktin ve vřeténku netvořil správně a segregace chromozomů byla silně narušena. Důležité spojení „Díky spolupráci s kolegy v Německu, kteří jsou odborníky na zobrazování vysoce dynamických procesů v živých buňkách, jsme nalezli důležité molekulární spojení mezi dvěma hlavními cytoskeletálními sítěmi v mitóze. V tomto mezioborovém projektu se Zdeněk Lánský a jeho tým zabývali biofyzikálními vlastnostmi purifikovaných proteinů in vitro, a pomohli nám tak určit přesnou funkci proteinu FAM110A. V budoucnu budeme zkoumat, jak FAM110A a podobné bílkoviny přítomné v lidských buňkách zabraňují nestabilitě genomu a rozvoji rakoviny,“ uvedl Libor Macůrek z Ústavu molekulární genetiky AV ČR. Odkaz na publikaci:Aquino-Perez C, Safaralizade M, Podhajecky R, Wang H, Lansky Z, Grosse R, Macurek L. FAM110A promotes mitotic spindle formation by linking microtubules with actin cytoskeleton. Proc Natl Acad Sci U S A. 2024 Jul 16;121(29):e2321647121. doi: 10.1073/pnas.2321647121https://www.pnas.org/doi/10.1073/pnas.2321647121 Kontakt:Libor MacůrekÚstav molekulární genetiky AV ČRlibor.macurek@img.cas.cz TZ ke stažení zde  

15.07.2024 09:21

Osada prvních zemědělců ukazuje, jak žili lidé na českém území před 7000 lety

[https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Osada-prvnich-zemedelcu-ukazuje-jak-zili-lide-na-ceskem-uzemi-pred-7000-lety/]
Život prvních neolitických obyvatel nebyl jednoduchý a byl pevně spjat s přírodou. Jídlo si zajišťovali pěstováním, chovem dobytka, ale i sběrem anebo lovem. Přestože z dnešního pohledu vypadá práce na poli bez pluhu a pouze pomocí dřevěných nástrojů téměř nepředstavitelně, byly tyto komunity úspěšné – během několika staletí se rozšířily po většině Evropy a převrstvily původní lovce a sběrače. Pravěcí lidé se usídlili v Dobřeni u Kutné Hory na samém okraji oblasti s dostatečně úrodnou půdou a vhodným klimatem pro pravěké zemědělství. „Ve vyšších nadmořských výškách, tedy zhruba nad 400 m. n. m., se sídliště tohoto období objevují jen zřídka. Zřejmě i díky tomu se osada zachovala a nebyla převrstvena mladšími stavbami,“ vysvětluje Daniel Pilař z Archeologického ústavu AV ČR, Praha, který lokalitu zkoumal. Domy jako útočiště před zimou a deštěm Dosud neznámou osadu z mladší doby kamenné postavily před více než 7000 lety komunity nejstarších zemědělců, které se na české území dostaly z jihovýchodní Evropy. Archeologové našli půdorysy čtyř dlouhých domů – typických staveb své doby. Přestože se domy jako takové do dnešní doby nezachovaly, je možné při výzkumu najít jámy po jejich sloupech. „Domy bývaly široké mezi 4 až 6 m a dlouhé od 10 do 40 m. Sloupy jsou stavěny nejhustěji ve vnějších řadách, které tvořily stěny domu. Sloupy v nich občas stály i těsně vedle sebe. Jejich vnitřní řady mají mezi sebou ale větší rozestupy – většinou více než metr – takže se mezi nimi dalo bez problému pohybovat,“ popisuje Daniel Pilař. Domy se skládaly až ze tří částí. Zatímco nejmenší domy měly jen jednu část a byly dlouhé kolem 10 metrů, ve větších trojdílných domech mohl jeden segment sloužit ke sladování (tato část mívá patro) anebo jako centrální místo ke shromažďování (s rozvolněnější strukturou sloupů). Experti stále diskutují o tom, zda neolitické dlouhé domy patro měly, či nikoli. Některé budovy mají totiž část sloupů zdvojenou – ta mohla sloužit jako jednoduchý způsob k postavení druhého patra. Tento jev se vždy objevuje jen u jedné části domu. V domě mohlo žít až kolem 40 osob, většinou jsou ale odhady podstatně nižší – šlo asi o 10–20 lidí (v závislosti na velikosti domu). „K využívání domů je nutné poznamenat, že ještě donedávna se většina denních činností odehrávala mimo dům a dovnitř se lidé přesouvali kvůli zimě anebo dešti. V létě se tak většina činností odehrávala venku, od přípravy jídla po řemesla. V neposlední řadě proto, že v domech bylo prostě šero,“ říká Daniel Pilař. V zimě naopak domy nabízely dobré útočiště před chladem a deštěm. V těchto měsících se lidé mohli některým řemeslům věnovat i uvnitř domů. Odpadní jámy jako okno do každodenního života Kromě domů jsou důležitým nálezem i okolní jámy – sloužily k těžbě hlíny a následně byly zaplněny odpadem. Právě odpad tak tvoří okno do každodenního života neolitických lidí. „Pomocí moderních analýz mohou archeologové v současnosti zkoumat, co tehdejší lidé jedli, jak přesně používali své nástroje a v neposlední řadě jak před 7000 lety vypadalo životní prostředí,“ vysvětluje Daniel Pilař. Experti našli v jámách nejčastěji keramiku – používala se každý den k vaření, servírování, ale i skladování. Navíc šlo o spotřební zboží a když se rozbila, lidé ji snadno nahradili novou. Občas v jámách končily i používané nástroje – pazourkové čepele, broušené sekery a kamenné mlýnky. „Kromě těchto běžných předmětů v jámách občas nacházíme i zajímavé předměty ilustrující každodenní život: ohořelou hliněnou zeď, která byla ‚uklizena‘ do jámy, či hliněné pece k vaření jídla,“ přibližuje Daniel Pilař. Experti se v následujících měsících a letech budou věnovat zpracování dat, které v terénu nashromáždili, například pomocí radiokarbonového a luminiscenčního datování, analýzy fytolitů, pravěkých dřevin, ale i pracovních stop na nástrojích a výzkumu genetiky rostlin. Na zpracování se tak bude podílet široký tým odborníků z různých oborů. Prozkoumanou plochu nyní archeologové předají stavbě. Pravěkou osadu překryje kravín a automatická dojička. S nadsázkou lze říci, že Dobřeň tak drží zemědělskou kontinuitu už 7000 let. Kontakt: Daniel PilařArcheologický ústav AV ČR, Prahapilar@arup.cas.cz Čechy jedním z center neolitické střední Evropy První zemědělci při svém příchodu nevstupovali do neproniknutelného pralesa, který ještě „nepoznal sekeru“. Po tisíce let jej totiž zjevně cíleně vypalovali lovci a sběrači, aby si udrželi vhodnou zvěř. Příchod neolitu ale krajinu i tak zásadně poznamenal. Osady totiž nepotřebovaly jen materiál na stavbu domů a plochu pro pole, ale i neustálý přísun palivového dřeva anebo krmiva pro dobytek. Činnost lidí tak krajinu výrazně odlesnila, způsobila proměnu druhů rostlin, které v jejich okolí rostly, a v neposlední řadě donesli obyvatelé rostliny nové – pěstované obilniny a luštěniny totiž původně pocházely z Blízkého východu. Takto velkoplošně zkoumaných sídlišť jako Dobřeň jsou v České republice desítky. Lokalit, kde zjevně neolitická sídliště jsou, ale nebyla zatím zásadně archeologicky zkoumána, jsou stovky. Čechy byly ve starším neolitu jedním z center střední Evropy, místem s jednou z největších koncentrací památek z tohoto období. Společně s dlouhou tradicí je tak ČR významnou zemí ohledně celoevropského výzkumu staršího neolitu. Evropsky významnou lokalitou jsou například Bylany, především díky svému rozsahu (byla tam nalezeno cca 150 dlouhých domů), ale zároveň byly jednou z prvních lokalit, kde bylo takto rozsáhlé neolitické sídliště ve středí Evropě nalezeno (výzkum je z padesátých let).

12.07.2024 11:56

Jak opravit míchu: Kristýna Kárová zkoumá možnosti obnovy nervových buněk

[https://www.avcr.cz/cs/veda-a-vyzkum/biologie-a-lekarske-vedy/Jak-opravit-michu-Kristyna-Karova-zkouma-moznosti-obnovy-nervovych-bunek/]
Potřebuju podrbat na nose, vyhodnotí mozek a vyšle motorickou drahou míchy signál do svalů ruky, která úkol urychleně splní. To už ale v protisměru putuje nahoru do mozku senzorickou míšní drahou z prstů u nohou zpráva o tom, že se do jejich konečků pouští zima. A náš řídící orgán okamžitě vysílá míšními trakty do těla další pokyny, aby se pocitu chladu zbavil. V míše je zkrátka pořádný šrumec. O přenos informací se v této necelého půl metru dlouhé neurální trubici tlusté jako palec stará asi třináct a půl milionu nervových buněk neboli neuronů. „Neuron vypadá trochu jako ruka. Dlaň představuje buněčné tělo, prsty zase dendrity, což jsou krátké výběžky, které přijímají vzruchy. Předloktí se podobá dlouhému výběžku jménem axon, jenž se pomocí synapse napojuje na další neurony a informace přenáší,“ vysvětluje neurovědkyně Kristýna Kárová z oddělení regenerace nervové tkáně Ústavu experimentální medicíny AV ČR. Mícha se skládá z 31 segmentů, z každého vychází jeden pár míšních nervů. Zatímco dendritů může mít nervová buňka tisíce, axon má vždy pouze jeden. Ale pořádný – měřit totiž může i metr. Signál se mezi neurony šíří díky kombinaci elektřiny a chemie a v míše cestuje rychlostí až sto dvacet metrů za sekundu. I na této vymakané dálnici však může zkolabovat doprava. To když se mícha i přes všechny ochranné snahy páteře poškodí… Tudy cesta nevede Úraz, různá onemocnění či nádor. To jsou nejčastější důvody poranění míchy neboli míšní léze. V místě újmy se přeruší tok informací mezi mozkem a zbytkem těla, což většinou způsobí nejen poruchy motoriky, ale i senzoriky, nebo dokonce autonomního systému, který ovládá funkce vnitřních orgánů. Čím výš se přitom léze nachází, tím rozsáhlejší má následky. „V míše vznikne jasně ohraničená díra neboli kavita, přes kterou neprochází signál. V okolí léze se vytvoří takzvaná gliová jizva, která poškození izoluje od zbytku tkáně a blokuje snahu axonů místem prorůstat,“ popisuje Kristýna Kárová. Většinou tak poraněním zasažené axony už jen nečinně „sedí“ a jejich konce degenerují. Ty akčnější však někdy projeví snahu situaci zachránit a pokouší se lézi obrůst. K vzkříšení narušených spojů ale jejich spontánní pachtění nestačí. Tedy alespoň ne u člověka. Výzkumníci na celém světě si proto dlouhé roky lámou hlavu s tím, jak tyto bezradné výběžky neuronů k regeneraci postrčit. Nastartovat jejich obnovu v motorických drahách míchy a vrátit tak tělu původní hybnost se se svými kolegy snaží i Kristýna Kárová. A to za pomoci genové terapie. Kristýna Kárová z Ústavu experimentální medicíny AV ČR (CC) Zapomenutý recept PI3K-delta. Tak se jmenuje růst podporující protein ze skupiny kináz, který je jakýmsi tahounem vývoje centrální nervové soustavy. V době, kdy neurony vznikají, je tohoto enzymu všude v těle plno. Když už si ale nervové buňky vytvoří synapse a hezky se v nervové síti uhnízdí, produkce kinázy přirozeně opadne. Neurony prostě přejdou z akčního módu k usedlejšímu způsobu života. Podobně jako když puberťák dospěje. Co takhle zralým neuronům oživit vzpomínky na mládí a připomenout jim, jak se divoká kináza „vaří“?, napadlo už v roce 2007 německé neurovědce. A v enzymem nabuzených buňkách se začaly dít zajímavé věci. Výzkumníci v Cambridge se pak vrhli do kinázových pokusů na buněčných kulturách a léty experimentů dokázali, že tento protein povzbuzuje regeneraci kortikálních neuronů. „Navázali jsme na poznatky zahraničních kolegů a zkusili jsme pomocí kinázy stimulovat obnovu axonů v poškozené míše potkanů. Neuronům v motorické kůře jejich mozku jsme vlastně podsunuli recept na tento ‚akční‘ protein, a přiměli jsme tak buňky, aby se zase pustily do jeho výroby,“ líčí Kristýna Kárová. Výsledky pokusů domněnky o síle kinázy potvrdily – týmu mladé vědkyně se za pomoci PI3K-delta podařilo aktivovat u poraněných hlodavců signalizační dráhu podporující regeneraci a modulovat tak transport molekul do axonů. Jinými slovy: výzkumníci donutili „zmrzačené“ axony růst a zapojit se. Příčný řez míchou nad lézí neboli poraněním Virus jako poslíčekOnen důležitý recept vědci potkanům doručili obyčejnou injekcí. Umožnila jim vpravit do příslušné části jejich mozku speciálně upravenou virovou částici s genetickou informací, která neurony k produkci kinázy přesvědčila. „Jde o virus, který zvíře nijak neohrožuje, protože se nedokáže sám množit. Umí se ale dostat do určitých buněk, takže nám slouží v podstatě jako obálka, jejímž prostřednictvím můžeme poslat neuronům potkana zprávu s úkolem,“ vypráví neurovědkyně. Co přesně tedy řádění kinázy v těle hlodavců způsobilo? Histologická analýza ukázala, že v jejich míše vzniklo pod vlivem proteinu množství nových axonů. Ty narušené si pak s překážkou v podobě zranění poradily tak, že ho začaly všemožně obrůstat a protáhly se zhruba o jeden centimetr. Elektrofyziologické vyšetření navíc odhalilo, že jen u růstu výběžky nezůstaly – zvládly se i znovu zapojit do neuronové sítě. „Když jsme stimulovali daný míšní trakt, naměřili jsme pomocí elektrod signál i pod lézí a dokonce ve svalech. Jednoduše řečeno: impulz zranění překonal a dostal se tam, kam měl,“ ujasňuje Kristýna Kárová. Kristýna Kárová v laboratoři (CC) Cukrový pohon Potkani mají rádi cukr. A právě toho badatelé využívají, když testují, zda a jak se histologicky doložený „restart“ axonů odráží v pohybových schopnostech těchto laboratorních zvířat. Sladkou odměnu jim chystají třeba na různě vysoké schůdky nebo na opačný konec horizontálního žebříku s odlišně velkými mezerami mezi příčkami. Následně hlodavce do sladkého ráje vypustí a počítají, kolik cukříků spořádají za určitou dobu nebo jak zdatně žebřík přejdou. Tyto úkoly vědci nejprve trénují se zdravými zvířaty. Pak takzvaným behaviorálním testům podrobují hlodavce s míšním zraněním v oblasti dorzálního kortikospinálního traktu, kterým aplikovali genovou terapii. „Poranění se u potkanů projevuje deficitem předních tlapek. Nejsou zcela ochrnutí, ale mají pohybové problémy. Různě se na žebříčku nebo schodech smekají, propadají se, nemají tak dobrou rovnováhu, nedaří se jim jemné úchopy… Naše testy však dokazují, že během čtyř měsíců od podání receptu na kinázu se jejich motorika výrazně zlepšila,“ pochvaluje si Kristýna Kárová. Šedá hmota míšní tvarem připomíná motýla. Naděje pro ochrnuté? Po pěti letech intenzivní práce na projektu se nyní tým neurovědkyně chystá slibné výsledky svého bádání publikovat. Současně vyhodnocuje dlouhodobou studii o účincích kinázy v těle potkana po roce od podání terapie. Také ona se jeví optimisticky. Není proto divu, že úspěchy výzkumu budí v lidech s míšním poraněním naději. Finančně ho podpořila dokonce i Mezinárodní nadace pro výzkum paraplegie se sídlem ve Švýcarsku. Kristýna Kárová se však raději drží při zemi. „Náš přístup sice má potenciál, ale vyvíjíme experimentální léčbu, takže cesta k aplikaci našich poznatků na člověka je ještě opravdu dlouhá. Obnáší léta dalších, hlavně chronických studií na potkanech a následně na jiných živočišných druzích, jako jsou opice nebo prasata. Ani pak ale nemusí být vyhráno,“ tlumí přílišné nadšení badatelka. Další řez míchou (CC) Naráží na fakt, že vědci po celém světě už se v minulosti mnohokrát přesvědčili, že to, co se při experimentech na zvířecích modelech úžasně osvědčilo, nemusí působit stejně dobře v těle lidském. „Bez víry by ale tahle práce dělat nešla. Takže upřímně doufám, že se jednou rozhýbat člověka s poraněnou míchou podaří,“ nevzdává se vědkyně. Mgr. Kristýna Kárová, Ph.D. ÚSTAV EXPERIMENTÁLNÍ MEDICÍNY AV ČR Vystudovala imunologii na Přírodovědecké fakultě UK, doktorské studium absolvovala na 2. lékařské fakultě téže univerzity. Od roku 2012 působí v Ústavu experimentální medicíny AV ČR. Zabývá se zejména možnostmi využití genové terapie ve stimulaci regenerace axonů po míšním poranění. Spolupracuje s mnoha prestižními zahraničními institucemi, jako jsou např. New York Medical College, Univerzita v Cambridge nebo King’s College London. Loni získala Prémii Otto Wichterleho pro vynikající mladé vědce. Kompletní článek naleznete v časopise A / Magazín (dříve A / Věda a výzkum), který vydává Akademie věd ČR. Výtisky zasíláme zdarma všem zájemcům. Kontaktovat nás můžete na adrese predplatne@ssc.cas.cz. Poslechněte si také Podcast Akademie věd, který jsme s Kristýnou Károvou nedávno připravili: Text: Radka Římanová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČRFoto: Shutterstock; Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR; archiv Kristýny Kárové Text a fotografie označené CC jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

12.07.2024 09:56

Výstava Boj o malé město (1900–1960). Příběhy památek a jejich lidí

[https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Vystava-Boj-o-male-mesto-19001960.-Pribehy-pamatek-a-jejich-lidi/]
Malé město – sousloví evokující poklidný život plynoucí bez převratných změn. Na počátku bouřlivého dvacátého století však tento klid zůstával již jen zdánlivý. Jedinečné památkové hodnoty se ocitaly pod stále větším tlakem modernizačních záměrů. Narůstající riziko si mezi prvními uvědomil historik umění Zdeněk Wirth (1875–1961), který neváhal nutnost ochrany „malých měst“ veřejně zformulovat jako výzvu a úkol veškeré kulturní veřejnosti. „Nárok na ochranu památek, vyplývající z rozvoje historických věd a stále se prohlubujícího poznání hodnot kulturního dědictví, se dostával do střetu s nárokem na průmyslový a hospodářský rozvoj, zlepšení životní úrovně, modernizaci měst – a s tím spojenými veřejnými i partikulárními zájmy,“ říká jeden z autorů výstavy Jakub Bachtík z Ústavu dějin umění AV ČR. Ochrana památek v praxi narážela do velké míry na podobné problémy jako dnes. Skutečně koncepční střety mezi různými veřejnými zájmy byly spíše výjimečné, památky nejčastěji ohrožovaly soukromé podnikatelské záměry, případně tlak radnic na příliš jednostranně chápaný rozvoj a modernizaci. Jednotlivé případy podobně jako v současnosti provázely vyhrocené mediální přestřelky a politické kampaně, rozhodování za zády veřejnosti, korupce a klientelismus a podobně. „Nevyzpytatelnost památkového dění do velké míry vyplývala z celkově slabé role památkových institucí, které v době rakousko-uherské monarchie, demokratické československé republiky ani poúnorového komunistického režimu neměly dostatek personálních kapacit a pravomocí (památkový zákon byl schválen až roku 1958) k tomu, aby sporné případy mohly sledovat, moderovat, případně rozhodovat. O to důležitější byla role odborné a občanské veřejnosti,“ vysvětluje Jakub Bachtík. Skrze tyto komunity také často probíhaly vazby mezi regionem a „centrem“. Jejich fungování se mnohdy soustředilo kolem spolků, klubů a dalších organizovaných skupin, v jejichž čele stály osobnosti s vazbami na pražské prostředí a oficiální památkové instituce. S těmi pak mohly konzultovat postup v jednotlivých kauzách. Aktivní ale byl i přístup z druhé strany, když se experti a aktivisté z centra snažili koordinovat a podporovat památkářské snahy v menších městech. Klíčovou roli v tomto ohledu hrál jednak Klub Za starou Prahu, který cíleně zakládal své pobočky v dalších českých historických městech, jednak Zdeněk Wirth s okruhem spolupracovníků, obě skupiny však byly úzce propojené. Wirth se postupně stal klíčovým aktérem budování systému moderní památkové péče v českých zemích se sítí kontaktů po celém Československu. Výstava časově ohraničená lety Wirthova profesního života nám představí tuto výjimečnou osobnost a její principy vnímání uměleckých hodnot minulosti, dodnes rezonující odbornou veřejností. Téma ochrany malého města pak přiblíží konkrétní příběhy vybraných historických staveb. Na jejich příkladech poodhalíme komplikované osudy památek ve víru moderní doby a poukážeme na osobnosti, často i místní nadšence, kteří se výrazným způsobem zapojili do odhodlaného, i když ne vždy úspěšného úsilí o jejich záchranu. „Cílem výstavy je napomoci tomu, abychom si dokázali uvědomit krásu a historickou vrstevnatost malých měst, nevnímali tyto hodnoty jako samozřejmé a dokázali je s citlivostí uchovávat i do budoucna,“ uzavírá kurátorka výstavy Dana Schlaichertová. K výstavě vychází doprovodný katalog. Kontakt: Barbara LíznerováM Ústav dějin umění AV ČR607 630 453liznerova@udu.cas.cz

12.07.2024 08:56

Vědecké talenty z Akademie věd získaly ceny Francouzského velvyslanectví

[https://www.avcr.cz/cs/o-nas/aktuality/Vedecke-talenty-z-Akademie-ved-ziskaly-ceny-Francouzskeho-velvyslanectvi-00001/]
Francouzské velvyslanectví v Praze ocenilo 28. června 2024 talentované studenty doktorských programů a postdoktorandy už potřicáté. Cena se pojí s finanční odměnou, vědci a vědkyně na prvních a druhých místech navíc získávají stipendium na měsíční stáž ve zvolené francouzské laboratoři. Do letošního ročníku nominovaly české výzkumné instituce 61 badatelů, umístilo se 25 z nich. Nové postupy chemieDruhé místo v Ceně Jean Marie Lehna za chemii získal David Dunlop z Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR za výzkum Electronic and geometric degrees of freedom of organoelement compounds. Vědec působí v úspěšném týmu Tomáše Slaniny, který už obdržel například Cenu Wernera von Siemense. „Ocenění vnímám jako uznání postupů, které se mi podařilo vyvinout, a výsledků, jichž jsme s kolegy dosáhli. Cena mi také otevírá dveře k výzkumné stáži ve Francii, kterou jsem se rozhodl absolvovat ve vědecké skupině Jean-Marie Lehna,“ říká David Dunlop. David Dunlop (druhý zleva) V soutěži uspěl i další člen týmu Tomáše Slaniny – první příčku v Ceně Sanofi za farmacii obsadil Ondřej Groborz, kterého nominovala 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy. Nejlepší jaderný výzkumV kategorii Cen Henriho Becquerela za jaderný výzkum zvítězila Adéla Jagerová z Ústavu jaderné fyziky AV ČR s prací Nanostructuring of monocrystalline ZnO with energetic ion beams for novel optical functional materials. Cenu získala vědkyně za výsledky, kterých dosáhla při doktorském studiu. „Ve výzkumu jsem se zaměřila na interakce iontových svazků s oxidem zinečnatým a vytváření samotných nanostruktur, ale i na vliv nanostrukturování na funkční, zejména optické vlastnosti oxidu zinečnatého a dalších krystalických materiálů,“ přibližuje. „Ocenění je pro mě velkou poctou a úspěchem, za který vděčím především vedoucí své práce Anně Mackové i všem kolegům. Zahraniční stáž ve Francii mi umožní získat nové zkušenosti a rozšířit si obzory,“ dodává Adéla Jagerová. Adéla Jagerová Rozměry epidemie encefalitidy Speciální cenu Platformy CEFRES za nejlepší vědecký článek v oboru společenských a humanitních věd si z předávání odnesla za studii The Unknown Infection, or “Rožňava Disease” in Czechoslovakia in 1951 Kristýna Kaucká z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR, letošní laureátka Prémie Otto Wichterleho. „Českoslovenští vědci při výzkumu neznámého onemocnění zjistili, že se lze nakazit encefalitidou při vypití nepasterizovaného infikovaného mléka. V rožňavské mlékárně totiž nefungoval pasterizační přístroj, a tak vznikla největší epidemie klíšťové encefalitidy v dějinách. Článek se věnuje mocenskému i ideologickému rozměru epidemie,“ popisuje Kristýna Kaucká, která v současnosti zkoumá kůrovcové kalamity. O oceněném výzkumu přednášela v roce 2020 i na festivalu Týden vědy a techniky AV ČR (nyní Týden Akademie věd ČR). Záznam si můžete pustit na platformě YouTube. Kristýna Kaucká (druhá zleva) Text: Zuzana Dupalová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR, s využitím zpráv Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR a portálu Věda a výzkumFoto: © Ondřej Besperát, pro Francouzský institut v Praze Text je uvolněn pod svobodnou licencí Creative Commons.

08.07.2024 12:49

Zaměstnanci státu a státní úředníci: kde pracují a za kolik?

[https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Zamestnanci-statu-a-statni-urednici-kde-pracuji-a-za-kolik-00001/]
Pro český stát pracuje téměř půl milionu zaměstnanců placených ze státního rozpočtu - zaměstnanci státu, což představuje cca 9,3 % pracovní síly v ekonomice. Státní úředníci z nich tvoří cca 76 tisíc (cca 16 %), což představuje zhruba 1,5 % pracovní síly. S ohledem na to, jak velká je často věnována pozornost tématu počtu státních úředníků ve veřejných debatách, jsou jejich počty i podíly na všech zaměstnancích státu poměrně nízké. Celkové výdaje na platy zaměstnanců regulovaných státním rozpočtem v roce 2023 činily 258 miliard korun. Největší díl této částky, zhruba 145,6 miliard, připadl na zaměstnance tzv. příspěvkových organizací, jejichž podíl na zaměstnancích státu je 59,2 %. V této kategorii jsou započteni především zaměstnanci škol, včetně učitelů. Ty státní rozpočet financuje přes kapitolu ministerstva školství, jsou ale zaměstnanci škol zřizovaných samosprávami. Následují sbory, tedy složky obrany, bezpečnosti, celní a právní ochrany, s rozpočtem 48,4 miliardy a podílem na zaměstnancích státu 18,7 %. Na celkovém nárůstu počtu zaměstnanců a výdajů na platy zaměstnanců státu v posledním desetiletí má největší podíl právě kategorie tzv. příspěvkových organizací, v níž dominují zaměstnanci škol. Počet státních úředníků poslední dvě dekády (2003-2023) kolísal jen mírně. V trendech je vidět snahy o konsolidaci veřejných rozpočtů po roce 2010 a po roce 2021. Za mírným poklesem počtu státních úředníků po roce 2021 o zhruba 2000 stál primárně pokles v sektoru ‚neústřední státní správy‘, která zahrnuje organizace podřízené ministerstvům, jež většinou poskytují služby jako např. Finanční správa nebo Úřady práce. Počet státních úředníků na ministerstvech se poslední roky více méně nezměnil. V poměru k průměrným platům v ekonomice se platy státních úředníků poslední dvě dekády vyvíjely velmi cyklicky. Minima bylo dosaženo kolem roku 2012, maxima v roce 2018. Poté začaly relativní platy klesat, v roce 2022 dosáhly minima roku 2012. S ohledem na jejich další vývoj a vývoj mezd v ekonomice relativní platy koncem roku 2024 zřejmě klesnou hluboko pod minimum roku 2012. Průměrné platy zaměstnanců státu se výrazně liší jak mezi kategoriemi organizací, tak mezi organizacemi uvnitř těchto kategorií. Nejvyšší průměrné platy měli v roce 2023 zaměstnanci ministerstev (58 tis. Kč měsíčně). Nejnižší platy (42 tis. Kč) pak mají zaměstnanci ‚neústřední státní správy‘, tedy převážně organizací poskytujících přímé služby občanům. Rozdíly jsou částečně dány historicky, částečně se v nich odráží rozdíly vzdělanostní, věkové a náročnosti práce. Velmi široký rozptyl mají průměrné platy organizací zařazených do kategorie ‚Ostatní organizační složky státu‘ (označené jako ‚Ostatní vč. Armády‘), což odráží velkou rozmanitost funkcí a personálního složení těchto organizací. Podobně tomu bylo u ‚Příspěvkových organizací‘. „Při diskusích o velikosti státu a jeho konkurenceschopnosti coby zaměstnavatele je třeba pracovat s aktuálními údaji zachycujícími realitu. Naše aplikace základní údaje a srovnání k tomuto tématu zpřístupňuje. Ukazuje, že počty státních úředníků v posledních letech dramaticky nenarůstají. Platy státních úředníků v posledních letech typicky klesají ve srovnání s platy v ekonomice. Průměrné platy úředníky se také liší podle toho, kde tito lidé pracují. Pro dobré rozhodování v této oblasti bychom také potřebovali lépe rozumět tomu, proč tyto trendy a rozdíly vznikají, což už je otázka na další analýzy s detailnějšími daty“, říká spoluautor aplikace Petr Bouchal. Aplikace vznikla s podporou Akademie věd České republiky v rámci programu Strategie AV21 Společnost v pohybu. Kontakt: Petr Bouchalpbouchal@gmail.com Daniel Münichdaniel.munich@cerge-ei.cz Kontakt pro média:Eva Peňázováeva.penazova@cerge-ei.cz

08.07.2024 11:42

Zaměstnanci státu a státní úředníci: kde pracují a za kolik?

[https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Zamestnanci-statu-a-statni-urednici-kde-pracuji-a-za-kolik/]
Pro český stát pracuje téměř půl milionu zaměstnanců placených ze státního rozpočtu - zaměstnanci státu, což představuje cca 9,3 % pracovní síly v ekonomice. Státní úředníci z nich tvoří cca 76 tisíc (cca 16 %), což představuje zhruba 1,5 % pracovní síly. S ohledem na to, jak velká je často věnována pozornost tématu počtu státních úředníků ve veřejných debatách, jsou jejich počty i podíly na všech zaměstnancích státu poměrně nízké. Celkové výdaje na platy zaměstnanců regulovaných státním rozpočtem v roce 2023 činily 258 miliard korun. Největší díl této částky, zhruba 145,6 miliard, připadl na zaměstnance tzv. příspěvkových organizací, jejichž podíl na zaměstnancích státu je 59,2 %. V této kategorii jsou započteni především zaměstnanci škol, včetně učitelů. Ty státní rozpočet financuje přes kapitolu ministerstva školství, jsou ale zaměstnanci škol zřizovaných samosprávami. Následují sbory, tedy složky obrany, bezpečnosti, celní a právní ochrany, s rozpočtem 48,4 miliardy a podílem na zaměstnancích státu 18,7 %. Na celkovém nárůstu počtu zaměstnanců a výdajů na platy zaměstnanců státu v posledním desetiletí má největší podíl právě kategorie tzv. příspěvkových organizací, v níž dominují zaměstnanci škol. Počet státních úředníků poslední dvě dekády (2003-2023) kolísal jen mírně. V trendech je vidět snahy o konsolidaci veřejných rozpočtů po roce 2010 a po roce 2021. Za mírným poklesem počtu státních úředníků po roce 2021 o zhruba 2000 stál primárně pokles v sektoru ‚neústřední státní správy‘, která zahrnuje organizace podřízené ministerstvům, jež většinou poskytují služby jako např. Finanční správa nebo Úřady práce. Počet státních úředníků na ministerstvech se poslední roky více méně nezměnil. V poměru k průměrným platům v ekonomice se platy státních úředníků poslední dvě dekády vyvíjely velmi cyklicky. Minima bylo dosaženo kolem roku 2012, maxima v roce 2018. Poté začaly relativní platy klesat, v roce 2022 dosáhly minima roku 2012. S ohledem na jejich další vývoj a vývoj mezd v ekonomice relativní platy koncem roku 2024 zřejmě klesnou hluboko pod minimum roku 2012. Průměrné platy zaměstnanců státu se výrazně liší jak mezi kategoriemi organizací, tak mezi organizacemi uvnitř těchto kategorií. Nejvyšší průměrné platy měli v roce 2023 zaměstnanci ministerstev (58 tis. Kč měsíčně). Nejnižší platy (42 tis. Kč) pak mají zaměstnanci ‚neústřední státní správy‘, tedy převážně organizací poskytujících přímé služby občanům. Rozdíly jsou částečně dány historicky, částečně se v nich odráží rozdíly vzdělanostní, věkové a náročnosti práce. Velmi široký rozptyl mají průměrné platy organizací zařazených do kategorie ‚Ostatní organizační složky státu‘ (označené jako ‚Ostatní vč. Armády‘), což odráží velkou rozmanitost funkcí a personálního složení těchto organizací. Podobně tomu bylo u ‚Příspěvkových organizací‘. „Při diskusích o velikosti státu a jeho konkurenceschopnosti coby zaměstnavatele je třeba pracovat s aktuálními údaji zachycujícími realitu. Naše aplikace základní údaje a srovnání k tomuto tématu zpřístupňuje. Ukazuje, že počty státních úředníků v posledních letech dramaticky nenarůstají. Platy státních úředníků v posledních letech typicky klesají ve srovnání s platy v ekonomice. Průměrné platy úředníky se také liší podle toho, kde tito lidé pracují. Pro dobré rozhodování v této oblasti bychom také potřebovali lépe rozumět tomu, proč tyto trendy a rozdíly vznikají, což už je otázka na další analýzy s detailnějšími daty,“ říká spoluautor aplikace Petr Bouchal. Aplikace vznikla s podporou Akademie věd České republiky v rámci programu Strategie AV21 Společnost v pohybu. Kontakt na tvůrce aplikace: Petr Bouchalpbouchal@gmail.com Daniel Münichdaniel.munich@cerge-ei.cz

03.07.2024 13:42

Výstava Karlovarská idyla? Židé v západočeských lázních

[https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Vystava-Karlovarska-idyla-Zide-v-zapadoceskych-laznich/]
Dva východoevropští Židé oblečení v kaftanech, kloboucích a s tvářemi lemovanými pejzy jsou spolu s dalšími lázeňskými hosty zobrazeni na břehu řeky Teplá na vedutě Karlových Varů. Téměř idylický motiv, který byl ve čtyřicátých letech 19. století namalován na keramickém šálku, jenž se ve městě prodával jako turistický suvenýr. O padesát a více let později se v místních obchodech a stáncích prodávalo drobné sousoší představující tři zbožné Židy sedící na lavičce s německým nápisem „Karlsbader Idylle“. Na první pohled nenápadný upomínkový předmět, který měl připomínat návštěvu vyhlášených lázní, na straně druhé však artefakt, jenž odráží dobové stereotypy a v obličejích zpodobených postav nese otisk negativní židovské fyziognomie. „Obsáhlý archivní a kulturně historický výzkum ukazuje na mnoha různých příkladech, jak se měnilo postavení a společenský status židovských návštěvníků i usedlých Židů v západočeských lázních. Ty ve své době platily za nejluxusnější rekreačně léčebná centra střední Evropy a většinová společnost je vnímala jako romantická a idylická místa. Realita byla však poněkud odlišná, za přepychem a honosnou pompou Karlových Varů, Mariánských a Františkových Lázní se skrýval každodenní život a práce místních obyvatel, ale také různé formy antisemitismu. Byli to však právě Židé včetně židovských lázeňských hostů, kteří významnou měrou přispěli k rozvoji západočeských lázní,“ popisuje kurátorka výstavy Eva Janáčová z Ústavu dějin umění AV ČR. K největšímu rozvoji lázní v západních Čechách došlo na přelomu 19. a 20. století, nejvyšší počet lázeňských hostů byl však ve všech třech městech shodně zaznamenán až v období před první světovou válkou. Po konci války přišly četné sociální a hospodářské problémy, došlo k nárůstu německého nacionalismu a do té doby latentní antisemitismus se začal postupně měnit v otevřenou nenávist vůči Židům.   „Karlovarská, případně jiná lázeňská idyla byla proto jen dobře vykonstruovaným mýtem, který postrádal reálný základ a hlavně představoval omezený a značně jednostranný pohled na západočeské lázně. Jeho smyslem bylo šířit věhlasné jméno lázní ve světě a pomáhat tak jejich propagaci,“ doplňuje Eva Janáčová. Výstava pojednává právě o tomto napětí a reflektuje komplikované vztahy Židů a majoritní společnosti v západočeských lázních. Hlavní důraz je při tom položen na téma židovských lázeňských hostů v Karlových Varech, Mariánských a Františkových Lázních. Časový rámec je ohraničen prvními doloženými zprávami o židovských hostech ve zdejších lázních na začátku 17. století a končí podzimem roku 1938, kdy došlo k podpisu Mnichovské dohody, nacistické okupaci československého pohraničí a tzv. křišťálové noci, které předznamenali tragické události druhé světové války. Na výstavě bude k vidění přes 200 artefaktů z Česka i zahraničí. Exponáty byly zapůjčeny z více než 20 institucí či od soukromých sběratelů. V srpnu k výstavě vyjde doprovodná publikace v nakladatelství Artefactum. Kontakt pro média: Barbara LíznerováÚstav dějin umění AV ČR607 630 453liznerova@udu.cas.cz