03.07.2024 10:14

Vědci objevili nové funkce starého proteinu při opravě poškozené DNA

[https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Vedci-objevili-nove-funkce-stareho-proteinu-pri-oprave-poskozene-DNA/]
Genetickou informaci zakódovanou ve vláknech DNA neustále poškozují různé faktory, například rentgenové záření, karcinogenní látky z našeho okolí nebo toxické produkty metabolismu. Lidské buňky se těmto poškozením chrání účinnou opravou. V závislosti na fázi buněčného cyklu buňky opravují zlomy buď prostým slepením obou volných konců vláken DNA k sobě (tzv. NHEJ), nebo složitějším procesem zahrnujícím rekonstrukci poškozeného vlákna kopírováním neporušené matrice DNA, tedy takzvané homologní rekombinace. Druhý proces je mnohem přesnější, ale může k němu dojít pouze tehdy, když jsou k dispozici dvě kopie DNA. Odborníci intenzivně studují mechanismy, které řídí výběr správné cesty opravy DNA, protože by potenciálně mohly pomoci s personalizovanou léčbou rakoviny. Vědci nově odhalili, že protein RAD18 v buňkách rozpoznává specifické epigenetické značky v chromatinu, podporuje nasedání několika dalších proteinů ke zdvojené DNA, a umožňuje tak opravu prostřednictvím bezchybné homologní rekombinace. „Pomocí 3D-SIM mikroskopie o vysokém rozlišení jsme v místech DNA poškození pozorovali nahromadění RAD18, což umožnilo odtlačit protein 53BP1 mimo oblast zlomů a potlačit tak nepřesnou opravu prostřednictvím spojování DNA konců,“ uvádí hlavní autor publikace Matouš Palek z Ústavu molekulární genetiky AV ČR. Vědci z Ústavu molekulární genetiky AV ČR navázali díky podpoře Ministerstva zdravotnictví a Národního ústavu pro výzkum rakoviny spolupráci s konsorciem CZECANCA vedeným Zdeňkem Kleiblem a identifikovali několik mutací RAD18 u českých pacientů s nádorovým onemocněním. Některé z těchto mutací RAD18 totiž v opravě DNA selhávají a mohou přispívat k nestabilitě genomu, která pak hraje důležitou roli při vzniku rakoviny. V posledních desetiletích byl protein RAD18 známý především v buněčných dějích vyvolaných UV zářením. Experti teď ale objevili novou vrstvu jemné regulace oprav DNA v lidských buňkách. „Podíl funkčních poruch RAD18 na vzniku rakoviny a citlivosti na léčbu bude předmětem našeho dalšího výzkumu,“ říká Libor Macůrek, vedoucí výzkumného týmu z ústavu. Kontakt: Libor MacůrekÚstav molekulární genetiky AV ČRlibor.macurek@img.cas.cz Odkaz na publikaci:Palek M, Palkova N; consortium CZECANCA; Kleiblova P, Kleibl Z, Macurek L. RAD18 directs DNA double-strand break repair by homologous recombination to post-replicative chromatin. Nucleic Acids Res. 2024 Jun 13:gkae499.https://doi.org/10.1093/nar/gkae499 TZ ke stažení zde

02.07.2024 09:56

Čeští vědci objevili hnědého trpaslíka, který byl ještě nedávno exoplanetou

[https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Cesti-vedci-objevili-hnedeho-trpaslika-ktery-byl-jeste-nedavno-exoplanetou/]
Nečekaný objev BD-14 3065b. Čeští vědci použili data z vesmírné mise TESS a také z pozemních dalekohledů v americké Arizoně a Chile k charakterizaci tranzitujícího (tedy přecházejícího před hvězdou) objektu BD-14 3065b. S hmotností 12,4 hmotnosti Jupiteru a poloměrem 1,9 poloměru Jupiteru je BD-14 3065b tranzitující hnědý trpaslík s druhou nejmenší pozorovanou hustotou. Prvenství drží objekt Rik 72b, který je ale velmi mladý (5 milionů let) a horký, na rozdíl od 2,3 miliardy let starého BD-14 3065b. „Hnědí trpaslíci jsou plynné objekty, které se rodí velmi horké. Tehdy jsou pochopitelně i největší. Jak postupně chladnou, jejich velikost se zmenšuje. Zatímco velká velikost mladého objektu, jakým je RIK 72b, je očekávána a velmi dobře jí rozumíme, BD-14 3065b by měl být vzhledem ke svému věku 2krát menší. Vysvětlit jeho velikost představovalo zajímavý hlavolam,“ vysvětluje Dr. Ján Šubjak z Astronomického ústavu Akademie věd České republiky, který je hlavním autorem studie publikované ve vědeckém časopise Astronomy&Astrophysics. Hvězda představuje klíč k pochopení BD-14 3065b obíhá velmi blízko kolem své hvězdy s oběžnou periodou pouhých 4,3 dne v 1/6 vzdálenosti našeho Merkuru od Slunce. V takové blízkosti jsou záření od hvězdy a slapová interakce s hvězdou velmi intenzivní. Klíčem k pochopení velikosti BD-14 3065b se ukázala být energie distribuovaná uvnitř objektu vlivem interakcí s hvězdou. „Díky studiu plynných exoplanet v blízkosti hvězd známe několik mechanismů, které ohřívají jejich nitro, což způsobí expanzi. V tomto případě se však každý z těchto mechanismů ukázal být nedostatečně energetický pro vysvětlení pozorované velikosti. Jelikož se však objekt nachází na hranici mezi exoplanetou a hnědým trpaslíkem, většinu svého života pravděpodobně spaloval deuterium velmi pomalým tempem a deuterium stále představuje nespotřebovaný energetický zdroj. Zvýšení vnitřní teploty vlivem interakce s hvězdou prudce zvýší rychlost termonukleárních reakcí, pomocí kterých už dokážeme vysvětlit pozorovanou velikost,“ upřesňuje Dr. Šubjak současně působící v Centru pro astrofyziku Harvardské univerzity a Smithsonova institutu, který patří k největším výzkumným centrům na světě. Zbývalo tak vyřešit poslední otázku. BD-14 3065b je v okolí své hvězdy celý svůj život, proč tedy už dávno nespálil své zásoby deuteria? Důvodem je, že hvězda, kolem které obíhá, nedávno opustila hlavní posloupnost a stala se červeným podobrem, čímž téměř dvojnásobně zvětšila svoji velikost. „Tohle představovalo nejdůležitější kousek skládačky. Nedávný nárůst velikosti zintenzivnil interakci mezi tělesy a množství energie hromaděné v BD-14 3065b. To znamená, že takto prudké spalování deuteria začalo teprve nedávno,“ doplňuje Dr. Šubjak. BD-14 3065b představuje unikátní objekt, první svého druhu, kde pozorování naznačují spalování deuteria v takto pokročilém věku. Co je hnědý trpaslík? Hnědý trpaslík je definován jako plynný objekt na rozmezí mezi hvězdami a planetami. Na rozdíl od hvězd však nespaluje vodík v termonukleární reakci. Spaluje ale deuterium, čímž se liší od planet. Ke spalování dochází velmi intenzivně v mladém věku, jelikož se hnědí trpaslíci rodí velmi horcí a rychlost termonukleárních reakcí silně závisí na teplotě. Spalování probíhá, dokud se zásoby deuteria nevyčerpají, nebo se hnědý trpaslík stane příliš chladný, aby spalování pokračovalo. To závisí na hmotnosti hnědého trpaslíka. Ti více hmotní spálí všechny zásoby velmi rychle, zatímco ti málo hmotní (kteří jsou těsně u hranice s planetami, která je přibližně 12 hmotností Jupiteru) vychladnou, aniž by spálili všechny zásoby deuteria. Odkazy na publikovanou vědeckou práci: https://ui.adsabs.harvard.edu/abs/2024arXiv240312311S/abstract https://arxiv.org/abs/2403.12311 Kontakty: Dr. Ján ŠubjakAstronomický ústav AV ČRStelární oddělení, skupina exoplanetjan.subjak@asu.cas.cz Pavel SuchanTiskový tajemník Astronomického ústavu AV ČR737 322 815, suchan@astro.cz Ilustrace hnědého trpaslíka v těsné blízkosti hvězdy. Credit: Sci-News

02.07.2024 08:56

Amatérský mykolog našel na Pálavě vzácnou houbu, která dosud rostla jen v USA

[https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Amatersky-mykolog-nasel-na-Palave-vzacnou-houbu-ktera-dosud-rostla-jen-v-USA/]
Seslička je velká houba s podzemními či částečně podzemními plodnicemi, které mívají až 6 cm. Je tedy poměrně nápadná, ale konkrétně druh Sedecula pulvinata se mimo Severní Ameriku dosud neobjevil. Přesto se nevyskytuje výhradně v jediné oblasti. Houbu našel v Česku amatérský mykolog Slavomír Valda a hned bylo jasné, že není podobná ničemu, co z našich končin známe. Následným studiem pomocí molekulárně genetických metod se ukázalo, že je to druh Sedecula pulvinata (vědci navrhují český překlad seslička poduškovitá). „Nález v teplé oblasti střední Evropy je velmi nečekaný a ukazuje, že tento druh není jen endemit horských jehličnatých lesů západu USA a má širší ekologické nároky,“ vysvětluje Miroslav Kolařík z Mikrobiologického ústavu AV ČR (MBÚ AV ČR), který s amatérskými mykology spolupracuje. „Jde tak o nový druh nejen naší, ale i evropské mykoflóry. Nové druhy hub se popisují, i z našeho území, poměrně často, nicméně téměř vždy jde o druhy mikroskopických hub,“ dodává vědec. Světová česká databáze Ke studiu rozšíření byla použita také databáze Globalfungi.com, kterou vytvořili vědci z MBÚ AV ČR. Zatímco dosavadní znalosti o rozšíření hub jsou založené na sběru plodnic či kultivaci, tato databáze obsahuje informace získané přímo z přírodních vzorků pomocí sekvenování veškeré přítomné houbové DNA (genetické informace), tedy bez nutnosti danou houbu přímo „vidět“. Umožnuje tak získat daleko větší množství dat a zejména studium hub, které jen vzácně tvoří plodnice nebo je nejde kultivovat v laboratoři. Vytvořením této databáze, která ve světě nemá obdoby, se čeští vědci dostali na světovou špičku ve studiu rozšíření (biogeografie) hub. V případě sesličky se ukázalo, že tato houba není vázána jen na horské jehličnaté lesy západu USA, ale je možné ji najít i v listnatých lesích Spojených států či Kanady. Špičkoví amatéři pomáhají vědcům Česká mykologie má velké zázemí v množství amatérských mykologů, kteří s velkým nasazením houby sbírají a studují. Amatérská neboli občanská věda je hnána zájmem a láskou k danému oboru (viz latinské amare – milovat). „Nesprávně je slovo amatér spojováno s menší znalostí tematiky. Řada amatérských mykologů jsou vynikající znalci hub. Pouze omezené laboratorní, časové a finanční možnosti často nedovolují dosáhnout mezinárodně uznávaných výstupů,“ zdůrazňuje Miroslav Kolařík. Potřebnými kroky k profesionalitě je zejména studium DNA, uložení sběrů a dat do uznávaných herbářů a databází a publikace v respektovaných, anglicky psaných mezinárodních časopisech. „V rámci programu Strategie AV21 Mycolife nabízíme amatérským mykologům pomoc při studiu jejich zajímavých nálezů. Jedním z výstupů je nedávný nález unikátní houby na Pálavě,“ říká vědec. Skrytý svět podzemních hub Velké houby, tj. makromycety si spojujeme zejména s houbami kloboukatými. Nicméně řada druhů tvoří podzemní plodnice, které rostou hned pod povrchem půdy nebo jsou v ní částečně zanořené. Mezi tyto podzemky patří například známé lanýže či jelenky. V terénu je lze najít cíleným sběrem, kdy se pomocí motyčky odkrývá svrchní část zeminy. Nejlépe je se zaměřit na místa rozrytá zvěří, která tyto houby cítí a ráda konzumuje. Všechny podzemky tvoří uzavřené oválné plodnice a pro šíření jejich výtrusů je zvěř nezbytná. Zajímavé také je, že jednotlivé skupiny podzemek jsou vzájemně nepříbuzné a pokaždé vznikly z různých druhů nadzemních hub, často velmi rychlou evoluční změnou. V České republice můžeme například najít podzemní holubinky či ryzce, jejichž plodnice nejsou nadzemním druhům podobné, ale mikroskopicky stále nesou jejich typické znaky. V případě sesličky také známe jejího nadzemního příbuzného: rod popraška (Coniophora), který tvoří rozlité plodnice na mrtvém dřevě. Kontakt: Miroslav KolaříkMikrobiologický ústav AV ČRmkolarik@biomed.cas.cz Odkaz na článek: http://www.czechmycology.org/_cmo/CM76103.pdf Příklady podzemní hub https://www.mykologie.net/index.php/houby/podle-morfologie/podzemky/item/2094-lactarius-stephensii https://www.myko.cz/myko-atlas/Russula-candida/

27.06.2024 16:28

A / Magazín o retru a době nedávno minulé, kvantových počítačích i parazitech

[https://www.avcr.cz/cs/pro-verejnost/aktuality/A---Magazin-o-retru-a-dobe-nedavno-minule-kvantovych-pocitacich-i-parazitech/]
2/2024 (verze k listování)2/2024 (verze ke stažení) Hlavní text Na vlně retra si můžete přečíst na str. 18–37. Další texty: Hecíř v triku se zvířátkem (str. 38–45) – Parazitolog Julius Lukeš se před lety proslavil tím, že spolknul vajíčka tasemnice a roky si ji v sobě hýčkal. Ve jménu vědy už si ostatně do těla nastěhoval kde co. Parazitologií doslova žije a v oboru patří ke světové špičce. Na konvence si však nepotrpí a svými názory umí zčeřit vody. Přečtěte si rozhovor s Juliem Lukešem z Biologického centra AV ČR. Jak zkrotit záchvaty (str. 46–51) – Kratičké zahledění se, pocit déjà vu, stavy bezvědomí s křečemi i zmatenost trvající týdny. Epileptické záchvaty vypadají různě. Zpravidla však přicházejí nečekaně. I když ne tak docela… Přečtěte si článek o výzkumu Jaroslava Hlinky z Ústavu informatiky AV ČR, který by mohl pomoci pacientům trpícím epilepsií. Pod povrch Vyšehradu (str. 53–57) – Od prvního archeologického výkopu na Vyšehradě uplynulo letos v květnu 100 let. Za tu dobu se podařilo odkrýt pozůstatky nejstaršího královského paláce v Čechách, základy jednoho z největších předrománských kostelů nebo torzo prvního kamenného mostu ve střední Evropě. Podívejte se na fotostory z Vyšehradu, kterým nás provedli Ladislav Varadzin a Ladislav Damašek z pražského Archeologického ústavu AV ČR. Prorazit strop (str. 58–62) – Pevnější a pružnější kovové materiály dlouho vznikaly metodou pokus–omyl. Jejich vývoj nesmírně urychlila a usnadnila výpočetní technika. I ta nejvýkonnější má však své limity. Překročit je mohou kvantové počítače, do jejichž éry vkládá naději Martin Friák z Ústavu fyziky materiálů AV ČR. Vzácné choroby, třeste se! (str. 64–69) – Angelmanův syndrom, ichtyóza, nemoc Canavanové… S těmito chorobami se příliš často nesetkáváme, jsou totiž velmi vzácné. Existuje na ně vůbec léčba? Odpovědi hledá Jan Procházka z Ústavu molekulární genetiky AV ČR. Všechna čísla A / Magazínu – oficiálního čtvrtletníku Akademie věd ČR – i jeho předchůdce A / Věda a výzkum najdete online na našich stránkách. Výtisky zasíláme zdarma všem zájemcům – kontaktovat nás můžete na adrese predplatne@ssc.cas.cz. Text: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČRFoto: Josef Landergott, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR Text a fotografie jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

26.06.2024 09:49

Vědci vyvíjejí novou generaci DNA testů pro široké spektrum využití

[https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Vedci-vyvijeji-novou-generaci-DNA-testu-pro-siroke-spektrum-vyuziti/]
Tým Edwarda Curtise se zabývá funkčním potenciálem nukleových kyselin dlouhodobě. Ještě poměrně nedávno se věřilo, že hlavní funkcí DNA a RNA je uchovávání a přenos genetické informace. Nyní je však jasné, že nukleové kyseliny toho zvládnou mnohem víc. Vážou například cílové molekuly s vysokou afinitou a specifitou a dokonce katalyzují (urychlují) chemické reakce. Objev DNA nebo RNA molekul s požadovanou funkcí usnadňuje technika tzv. řízené evoluce. Základní myšlenkou této metody je vytvořit obrovskou knihovnu obsahující obvykle několik biliard (10^15) náhodných sekvencí DNA nebo RNA. Cílem je pak objevit mezi nimi takové, které by umožnily nukleové kyselině fungovat jako DNA enzym (deoxyribozym) se schopností produkovat světlo nebo barvu. První vzácná molekula, kterou se jim touto cestou podařilo před třemi lety najít, vyzařuje záblesk modrého světla a nese jméno Supernova. Ve své nejnovější práci použili vědci z Curtisovy skupiny řízenou evoluci k objevu nových molekul DNA, které dokážou produkovat světelné záření (fluorescenci) nebo měnit barvu. Kromě toho vyvinuli několik různých způsobů, jak je převést na senzory, které jsou aktivní pouze v přítomnosti cílové molekuly. Jeden senzor pak dokonce úspěšně použili v praxi, konkrétně k detekci inhibitorů enzymu endoribonukleázy Nsp15 ze SARS-CoV-2. Další senzory by měly v budoucnu posloužit k diagnostice specifických nemocí. Doktorand Martin Volek, první autor obou článků, vysvětluje: "Naše nové DNA enzymy se jmenují Aurora a Apollon. Aurora generuje purpurové záření, zatímco Apollon produkuje žlutou barvu. Aurora je citlivější, ale žlutý signál z Apollona lze pozorovat pouhým okem, bez speciálního vybavení. To by mohlo být užitečné pro diagnostické testy na místech s omezenými zdroji nebo nedostatkem vyškoleného personálu." Edward Curtis, který v ÚOCHB vede vědeckou skupinu 'Funkční potenciál nukleových kyselin', odkazuje na zkušenosti s využitím PCR a antigenních testů během covidové pandemie. Ačkoli jsou PCR testy extrémně citlivé, ke slovu se dostávaly méně často. Antigenní varianta je totiž levnější a použít ji zvládne prakticky kdokoliv a kdekoliv. Podobnými výhodami, jako AG test, se může pochlubit i DNA enzym Apollon, který se vyznačuje jednoduše viditelnou žlutou barvou. "Pokud nastane další pandemie, chceme být lépe připraveni než při té poslední," vysvětluje Edward Curtis a dodává: "Součástí kýžené připravenosti je i schopnost rychle vyvinout testy pro určení různých chorob.“ On a jeho kolegové proto v současnosti pracují na výrobě pilotního senzoru pro detekci virů. Využití katalytické DNA je pro tento účel, zdá se, přirozenou volbou. Publikace: Volek, M.; Kurfürst,J. ; Kožíšek, M. ; Srb, P. ; Veverka, V. ; Curtis, E. A. ‘Apollon: a deoxyribozyme that generates a yellow product’, Nucleic Acids Research, 2024;, gkae490, https://doi.org/10.1093/nar/gkae490 Volek, M.; Kurfürst,J. ; Drexler, M;. Svoboda, M; Srb, P.; Veverka, V.; Curtis, E. A. ‘Aurora: a fluorescent deoxyribozyme for high-throughput screening’, Nucleic Acids Research, 2024; gkae467, https://doi.org/10.1093/nar/gkae467 Kontakt: Veronika SedláčkováÚOCHB - Komunikace+420 602 160 135veronika.sedlackova@uochb.cas.cz TZ ke stažení zde

25.06.2024 13:28

Rostliny v sobě mají neuvěřitelné chemické bohatství, říká Tomáš Pluskal

[https://www.avcr.cz/cs/veda-a-vyzkum/chemicke-vedy/Rostliny-v-sobe-maji-neuveritelne-chemicke-bohatstvi-rika-Tomas-Pluskal/]
Zkoumáte zajímavé molekuly uvnitř rostlin. Našel jste si mezi zástupci flóry nějakou oblíbenkyni, jejíž chemie vás vysloveně dostala? Je těžké vybrat jenom jeden druh, ale nejvíc mi asi přirostl k srdci pepřovník opojný. Jde o psychoaktivní rostlinu, která má příjemně uvolňující, relaxační účinky. Pomáhá při úzkostech, stresu nebo nespavosti. Pochází z Polynésie, kde ji považují za posvátnou. Říká se jí také kava a připravuje se z ní stejnojmenný nápoj. Má něco společného s kávou s dlouhým „á“? Kdepak. Kava se připravuje z kořene pepřovníku a na rozdíl od kávy chutná dost odporně, trochu jako bahnitá voda. V její domovině se však bez tohoto nápoje neobejde žádná důležitá událost. Podává se na svatbách, recepcích, oslavách… Popíjí se ale i během obchodních jednání – lidé se pak snáze naladí na stejnou notu. Nápoj kava z kořene pepřovníku opojného K tomu se u nás používá alkohol… Ano, nicméně účinky kavy jsou úplně opačné. Když si skupina lidí dá pár šálků, mluví stále tišeji, postupně tlumí světla a hudbu a po pár hodinách už spíše mlčí. Zatímco po alkoholu jsou lidé hluční a rozjetí, kava navozuje velice klidnou atmosféru. Chuťově sice dobrá není, ale člověku je po ní moc příjemně. Zjevně mluvíte z vlastní zkušenosti. Výzkumu pepřovníku jsem se intenzivně věnoval skoro pět let během postdoktorandské stáže na MIT v Bostonu. A to víte, že jsem ochutnal! Přímo v naší laboratoři jsme pořádali několik kava seancí s průvodcem, který nám vysvětloval, jak ji správně pít. Její konzumace je totiž hotový ceremoniál, který se řídí mnoha pravidly. Jde o společenskou událost – fakt, že nápoj sdílíte s více lidmi, totiž posiluje jeho efekt. Takže když do sebe někdo sám doma kopne jednu kavu, je to k ničemu? Není. Také se to dělá a funguje to. Ve skupině přátel ale účinkuje nejlépe. Zvláštní je, že o tom, jak přesně rostlina působí na lidský mozek, ani o molekulách, které mají její psychoaktivní účinky na svědomí, se toho zatím moc neví. To mě zaujalo, a tak jsem si v Bostonu vzal pepřovník do parády. Chtěl jsem zjistit, jakým způsobem rostlina ony specifické molekuly vytváří. Zadařilo se? Objevil jsem geny, které jsou za jejich produkci zodpovědné. A to je základ úspěchu. Ty geny pak totiž můžete vložit do nějakého mikroorganismu, který se dá snadno pěstovat v laboratoři – třeba do kvasinky – a ten vám pak s jejich pomocí začne ony zajímavé molekuly produkovat. Kava by se tedy díky tomu dala připravit i bez kořene pepřovníku? Ano. Pepřovník opojný roste jenom v tropech a za tu dlouhou dobu, co ho lidi kultivují, už ztratil schopnost se sám množit. Podobně jako například banány už to dokáže jen pomocí řízkování. V přírodě je ho málo, takže umět jeho pozoruhodné molekuly „vyrobit“ jinak se může hodit. Zmiňovaný způsob je navíc atraktivní nejen z hlediska udržitelnosti, ale i ceny. Kvasinky jsou asi celkem levnou pracovní silou, že? Jsou velmi nenáročné. Můžete je krmit třeba bioodpadem a ony vám vyprodukují poklady. A zdaleka nejde jen o kavu. Tato metoda v dnešní době nabírá na popularitě. Ve zkratce jde o to, že se za pomoci genů snažíme replikovat mechanismy z přírody, a vytvářet tak přírodní látky bez využití organické chemie. Nepokoušíte se tedy přírodu „namíchat“ v laboratoři, ale přimět mikroorganismy, aby ji vyrobily za vás? Dá se to tak říct. Organičtí chemici sice umějí spoustu zázraků, ale vzácné přírodní molekuly mají často tak složitou stereochemii, že je prakticky nemožné replikovat je za pomoci organické syntézy. Chemici je zkrátka vyrobit nedokážou. A takovým molekulám se věnuje moje laboratoř v Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR. Teď se třeba zabýváme omějem. Ten je prudce jedovatý, ne? Správně. Lidé se s ním trávili už ve starověku. Obsahuje silně toxický alkaloid jménem akonitin, který však má i určité pozitivní účinky využitelné v medicíně. Tuto molekulu se dosud žádnému chemikovi nepodařilo syntetizovat, přestože se o to experti po celém světě dlouhá léta pokoušejí. Oměj ji přitom vyrábí jen z oxidu uhličitého a slunečního záření. My mu teď taky trochu fušujeme do řemesla, ale jdeme na to přes geny. Jedna obyčejná kytka a dokáže zaměstnat zástupy renomovaných odborníků… Není divu. Rostliny v sobě mají neuvěřitelné chemické bohatství. Nemůžou někam odběhnout, když je něco trápí. Nemají možnost schovat se do stínu, když je jim horko, přesunout se na místo, kde víc prší, nebo uhnout před zašlápnutím. Přesto se dokážou přizpůsobit a ubránit se proti škůdcům. To vše jen díky chemii? Přesně tak. Na světě existuje několik stovek tisíc druhů rostlin. Když připravíte extrakt z jednoho z nich a dáte ho do hmotnostního spektrometru, zjistíte, že onen výtažek obsahuje třeba dvacet tisíc různých látek. V dalším druhu byste jich takto objevili zase jiných dvacet tisíc. Z toho obrovského množství existujících rostlinných látek přitom zatím známe jenom zlomek. Jak vás tak poslouchám, flóra je pro chemiky něco jako zlatý důl, že? Bezesporu je. Během milionů let evoluce rostliny vytvořily úžasnou paletu bioaktivních molekul, které jsou důležitým zdrojem chemických struktur pro vývoj nových léčiv. Vezměte si třeba pryšec pryskyřičný z Maroka. Ten produkuje takzvaný resiniferatoxin, který se váže na lidský receptor bolesti. Působí podobně jako alkaloid kapsaicin, jenž může za pálivou chuť papriček. Jen je tisíckrát silnější. Pryšec pryskyřičný produkuje nejpálivější látku na světě. Pálí tedy tisícinásobně víc než chilli? Ano. Jde o nejpálivější látku na světě. Dokáže se na receptor bolesti navázat tak silně, že ho vlastně vyřadí z provozu. Neurony, které registrují bolest, prostě přestanou fungovat a člověk ji najednou nevnímá. Na rozdíl od opiátů, které působí v mozku a jejich užívání je tak spojeno s mnoha nežádoucími účinky, umí resiniferatoxin likvidovat bolest přímo v místě, kde vzniká. Že by se lidem, kterým bolesti dělají ze života peklo, blýskalo na lepší časy? Snad. Vývoj analgetika z této látky pro případy těžkých chronických bolestí spojených třeba s rakovinou už je v USA v klinické fázi. My se mezitím snažíme popsat princip vzniku molekul resiniferatoxinu, abychom je zvládli produkovat i bez marockých pryšců. Narazil jste při práci na další podivuhodné látky, jako je tato? Napadá mě ještě miraculin, což je protein obsažený v bobulích jednoho západoafrického keře. Umí se navázat na lidské chuťové buňky a změnit tím způsob, jakým registrují chuť. Kyselé jídlo tak člověku po požití miraculinu chutná sladce. Tím se ale moje laboratoř zatím nezabývá. Kromě pryšce a oměje teď zkoumáme také rostliny produkující fluorované molekuly. I tyto kytky umějí divy? V podstatě ano. Vytvořit chemickou vazbu mezi uhlíkem a fluorem je energeticky velmi náročné. Proto na světě existuje jen pár druhů rostlin, které se to během evoluce naučily. Zvládají to například druhy Gastrolobium z Austrálie nebo jeden druh akácie. My se snažíme přijít na způsob, jakým příroda tuto vzácnou vazbu vytvořila a který enzym k tomu použila. Kdyby se nám totiž podařilo tento mechanismus od přírody „obšlehnout“, mohli bychom pak cíleně vytvářet fluorované molekuly bez potřeby organické syntézy. Jak vlastně rostliny s pozoruhodnými vlastnostmi a účinky hledáte? Vycházíme většinou z informací z různých lidových léčitelských kronik. Pokud bylina měla využití ve starých komunitách, dá se předpokládat, že je spojena s nějakou bioaktivitou a stojí za to ji prověřit moderní technologií. Jak ji tedy proklepnete? Nejprve musíme změřit její molekuly hmotnostním spektrometrem. Jde o komplikovaný a drahý přístroj, do kterého nastříknete nějaký vzorek, třeba extrakt z rostliny, a on vám ho zanalyzuje. Pokud narazíme na zajímavé molekuly a chceme zjistit, jak vznikají, zaměříme se na rostlinné geny. Pak tedy přichází na řadu sekvenování. A když už máme výstupy z těchto dvou experimentálních metod, dostává se ke slovu strojové učení a výpočetní metody, s jejichž pomocí se snažíme vydedukovat z oněch dat nějaký smysl. Objekty vašeho zájmu si také sami pěstujete? Máme v ústavu malý skleník, ale musím přiznat, že pěstování je naše nejslabší místo. Udržet tropickou rostlinu při životě je totiž věda sama o sobě. Vzpomínám si, jak jsme získali semena zmiňovaného australského druhu Gastrolobium a půl roku jsme se snažili, aby vyklíčila. Když se to konečně povedlo, všechny klíčky nám vzápětí uhynuly. Tak jsme semena přinesli do Botanické zahrady v Troji a tam nám z nich během dvou týdnů vypěstovali krásné rostlinky. Spolupráci s odborníky na tropické zemědělství tak stále rozšiřujeme, abychom se vyhnuli dalším pěstitelským fiaskům. (smích) A já jsem si při pohledu na sbírku kytiček na parapetu vaší kanceláře myslela, že jste rozený zahradník. Vůbec ne. K pěstování mě to nikdy moc netáhlo. Že se budu jednou zabývat zrovna kytkami, by mě upřímně v mládí ani nenapadlo. Jako malý jsem chtěl být popelářem. Alespoň jsem to v druhé třídě hrdě tvrdil soudružce učitelce, když se ptala, jaká práce nás láká. Strašně se mi totiž líbilo, jak popeláři jezdí na zadní straně auta na stupátkách. Učitelka mi tehdy odpověděla: „No já nevím, Tomáši, vždyť ti tak jde matematika. Možná by bylo lepší, kdyby z tebe byl vědec.“ Tehdy jsem o této možnosti slyšel poprvé. Soudružka vám nevědomky předpověděla kariéru. Tato varianta se asi rodičům líbila víc než ta popelářská, ne? Naši pracovali v bankovnictví a maminka si dodnes myslí, že kdybych byl úředníkem v bance, bylo by mi nejlíp. Moje věda byla pro mé rodiče vždycky trochu záhadou. Moc nerozuměli tomu, co dělám. Ale ani mi v tom nijak nebránili. Chytil jste se tedy tehdy nápadu učitelky a začal bádat? Tak jednoduché to nebylo. K vědě jsem se dostal oklikou – přes počítače. Ty mě chytly už v dětském věku. Ale na rozdíl od jiných dětí, které na prvních počítačích hlavně pařily hry, mě bavilo i programovat. Dát si přihlášku na informatiku se tak po maturitě nabízelo. Chytlo mě to natolik, že jsem si ještě na vysoké s kamarádem založil softwarovou firmu jménem Pohoda software. To zní idylicky… V té době vznikaly miliony e-shopů a každý chtěl mít webové stránky. Takže jsme i slušně vydělávali a vlastně to pohoda opravdu byla. Ale dělali jsme to víceméně na koleně, bez nějaké vize a já měl po čase pocit, že se nikam neposouvám. Od třinácti let jsem dělal karate a v té době jsem zatoužil se v něm zdokonalit. Tak jsem prostě odjel do Japonska. Jen tak? Na blind? Ne, zas tak odvážný jsem nebyl. Věděl jsem, že pokud tam chci být delší dobu, budu muset z něčeho vyžít. Nejprve jsem tedy rozhodil sítě. Kontaktoval jsem firmy a univerzity a ptal se po práci pro informatika. Většinou mě měli jen za bláznivého Středoevropana s vášní pro karate, tak ani nereagovali. Pak jsem ale narazil na laboratoř molekulární biologie, kde o mě stáli. Po příjezdu do země jsem tam nastoupil jako technik a měl jsem pomáhat s analýzou dat. Ale nějak se to zvrtlo… (úsměv) Nakonec jste si v oboru „pořídil“ doktorát a v zemi prožil celou dekádu. V Japonsku se vám evidentně zalíbilo. Velmi. Bydlel jsem na malém ostrově Okinawa, který leží asi dva tisíce kilometrů jižně od Tokia. Má tak krásnou přírodu, že tam sami Japonci jezdí na dovolenou. Je pro ně něco jako Havaj pro Američany. V době mého příjezdu tam zrovna založili nový výzkumný institut. Vznikal doslova na zelené louce kousek od moře a já jsem zrod nové univerzity, která dnes už patří mezi významná vědecká pracoviště, mohl sledovat v přímém přenosu. To mě nadchlo. Stejně jako japonská mentalita. Čím si vás Japonci získali? Jsou velice přemýšliví. Nic nedělají bezhlavě a nad vším hodně uvažují. Jsou velmi ohleduplní a neustále řeší, jak jejich jednání zapůsobí na druhého. Mimochodem, v Americe, kam jsem se po letech v Japonsku později přestěhoval, je to pravý opak – Američané jsou sebestřední, hluční, prosazují svou představu bez ohledu na okolí. Musím říct, že japonský styl je mi mnohem bližší. Prodělal jste přesto v Zemi vycházejícího slunce nějaký kulturní šok? To bych neřekl. I když některé chvíle byly těžší. Tamní společnost dokáže být hodně rigidní. Vždy musíte respektovat věkovou hierarchii – nejstarší má vždycky pravdu a přes to nejede vlak. Bazírují také na striktním dodržování pravidel. I v banálních situacích. V jakých například? Jste třeba odpoledne na pláži a v šest hodin zazvoní zvonek s tím, že pláž zavírá. V tu chvíli vás klidně vytáhnou ven z vody násilím. Je zkrátka po zavíračce. Nemá smysl jim vysvětlovat, že vám nevadí, že odchází plavčík. Že si jen chcete ještě chvilku zaplavat. To jsou ale maličkosti, na které si zvyknete. Horší byla tamní autoškola. Ta mi dala opravdu zabrat. V Japonsku snad mají jiná dopravní pravidla? Nemají. Ale složit závěrečné zkoušky na řidičák je doslova umění. Měl jsem v Japonsku vlastní auto a denně jsem řídil, protože jsem měl mezinárodní řidičský průkaz z Česka. Ten ale platil jenom rok a pak jsem musel absolvovat tamní testy. Myslel jsem si, že to bude brnkačka, když léta jezdím. Ale pětkrát mě od praktické zkoušky vyhodili, než jsem ji konečně udělal. Pětkrát?! To byli tak přísní? Ne. Problém byl v tom, že v testu neprověřují, jestli umíte řídit, ale jestli umíte udělat všechny kroky ve správné posloupnosti, kterou vyučují ve svých autoškolách. Musíte prostě zahrát takové divadélko a pokud tak učiníte podle jejich představ, řidičák dostanete, i když třeba ani moc dobře řídit neumíte. Do Japonska jste zamířil kvůli karate. Zdokonalil jste se tam v něm za ty roky? Cvičil jsem tam opravdu hodně. Složil jsem i několik zkoušek na vyšší technické stupně, kterým se v karate říká dany a je jich celkem deset. Do země jsem přijel s prvním danem a odjížděl s pátým. Letos na jaře jsem se do Japonska na měsíc vrátil a udělal si zkoušky na šestý dan. A stihl jste se také naučit japonsky? Mluvit ano. Od začátku jsem chodil na kurzy. Pomohlo mi i cvičení, protože v karate komunitě se anglicky moc nemluví. A samozřejmě moje žena, se kterou jsem se v Japonsku seznámil. Číst a psát jsem se ale zatím pořádně nenaučil. Stojí to víc času a úsilí, než jsem tomu byl dosud schopný dát. Jen pro představu: zatímco čeština má dvacet šest písmen, v japonštině jich jsou tisíce. To není zrovna málo… Právě. Překvapilo mě ale, že ovládnout mluvení zas tak složité není. Japonština totiž odráží tamní mentalitu – lidé tam toho moc nenamluví, víc přemýšlejí. Jejich věty bývají strohé na informace, protože zbytek porozumíte z kontextu. Stačí vám tedy poměrně malá slovní zásoba a chabé znalosti gramatiky, abyste toho dokázala hodně vyjádřit. V češtině je tomu přesně naopak – musíte ovládat milion pouček a zákonitostí, abyste ze sebe vymáčkla větu. Doma tedy s ženou mluvíte její mateřštinou? Většinou ano. Naši dva malí synové jsou ale bilingvní – manželka na ně mluví japonsky a já česky. I když občas se nechám strhnout a sklouznu také do japonštiny. Někdy se nám do toho všeho přimíchá ještě angličtina. Přesto děti umí česky dobře. Chodí do české školky a česky mluví i s babičkou. Změnila vás léta v Japonsku nějak? Získal jste třeba nějaké nové návyky? Prošel jsem tam určitou vnitřní osobnostní proměnou. Vrátil jsem se jako trochu jiný člověk. Ale to je spíš pocitová záležitost, která se těžko popisuje. Co se týče návyků: piju hodně čaj, ale to jsem dělal i před odjezdem. I karate bylo v mém životě důležité už před tím. Hodně jsem si ale v Japonsku oblíbil koupání. V moři? To také, ale měl jsem na mysli horké koupele. V Japonsku je obrovské množství termálních lázní, kterým se říká onsen. Díky nim jsem zjistil, že koupání je skvělá relaxace – člověk ze sebe smyje všechny stresy. Dříve mi ležení v teplé vodě nic moc neříkalo, ale v Japonsku jsem si na to navyknul. Když jsme pak s rodinou hledali v Praze bydlení, měli jsme jedinou podmínku: v bytě musí být vana! Proč jste Japonsko nakonec opustili? Žil jsem deset roků na ostrůvku uprostřed oceánu a po těch letech mi připadalo, že už jsem tam všechno viděl. Potřeboval jsem změnu. Ta byla ostatně nutná i kvůli vědě. Pokud chcete ve vědě budovat kariéru, nemůžete zůstat na jednom místě. Musíte se přesouvat a získávat zkušenosti, kde to jde. Manželce nevadilo, že musela opustit rodnou zemi? Vůbec ne. Má velmi kosmopolitní povahu. Na střední škole žila rok v Austrálii, pak studovala zpěv v Londýně, rok cestovala na vlastní pěst po Evropě… Nedělá jí problém žít mimo Japonsko. Hůř by spíš nesla, kdybych jí řekl, že chci, abychom na Okinawě zůstali navždy. (smích) Tak jste ji vyvezl do Bostonu… Ano. Našel jsem si stáž na MIT v laboratoři, která se zabývá biosyntetickými dráhami a mechanismy v rostlinách. Téma mě hodně oslovilo. S vedoucím laboratoře jsme si navíc ohromně sedli a já se vrhnul do zkoumání pepřovníku opojného, o němž jsme hovořili na začátku. Práce na MIT byla hodně intenzivní. Běžně jsem trávil víkendy v laboratoři. Všichni tam hodně dřou a člověka to strhne. Naučil jsem se tam ale tolik, že z toho budu do konce života čerpat. V USA jste strávili skoro pět let. Pak už to zase chtělo změnu? Byl jsem tam na postdoktorandské stáži, jejímž cílem bylo popsat biosyntetickou dráhu psychoaktivních molekul kavy. Když se mi to podařilo, přemýšlel jsem co dál a zjistil jsem, že v pražském Ústavu organické chemie a biochemie vypisují výběrové řízení na vedoucího nové laboratoře. Návrat do Prahy mě lákal, tak jsem se přihlásil a vyšlo to. Máte zkušenosti s vrcholovou vědou v Japonsku, v Americe i u nás. Co vám z toho srovnání vychází? Je těžké hodnotit českou vědu z pozice vedoucího skupiny v našem ústavu. Jde o unikátní pracoviště, které má finance, skvělé vybavení, úžasnou podporu… V tuzemském vědeckém prostředí je to spíše unikát, takže by mé soudy mohly být zkreslené. Moje zkušenost z Ameriky také není úplně objektivní, protože i MIT je dosti specifická instituce. Myslím ale, že věda v USA je rozhodně víc stresující než v Česku. Neustále musíte zápasit o každý dolar. Věčný boj o peníze je údělem i našich vědců, ne? To je samozřejmě pravda, nicméně tlak na výkon tady není tak silný jako v Americe. Možná s tím ale souvisí, že některá tuzemská pracoviště tak trochu zamrzla v čase. Nemají ambice dělat na velkých věcech s mezinárodním přesahem. A to je škoda. V Česku zkrátka trochu chybí ono americké „think big“. Pepřovník opojný pochází z Polynésie. Jak se tu aklimatizovala vaše žena? V Praze se jí hodně líbí. Jen občas ji trochu rozhodí, když ve službách narazí na někoho nevrlého či hrubého. Nedávno šla do květinářství koupit pugét a prodavačka na ni byla nepříjemná a mračila se. Manželka z toho byla celá špatná. Tady to nikoho nepřekvapí, ale v Japonsku je to naprosto nemyslitelné. Po japonské zdvořilosti se nám tu někdy zasteskne. Ještě víc nám ale chybí tamní skvělé jídlo. Knedlíky vám snad nejedou? Ale jedou, máme je moc rádi. Česká kuchyně vůbec není špatná. Ale japonská je kvůli své vynalézavosti kapitola sama pro sebe. Bohudík je v Praze pár míst, kam si na ni můžeme dojít. Ve výsledku nám tedy v Česku prakticky nic neschází. Navíc mám štěstí, že mě výzkum zajímavých rostlinných molekul, na kterém tu se svým týmem dělám, vysloveně baví. Když je práce zároveň koníčkem, bývá těžké vypnout. Dokážete vědu někdy úplně vytěsnit? Nemyslet na ni? Nebojte se, umím přepnout do relaxačního módu. Několikrát jsem třeba absolvoval meditační kurz „Vipassana“, během kterého se člověk na deset dní úplně izoluje od reality. Tyto kurzy se pořádají po celém světě. Po příchodu musíte odevzdat mobil a počítač, není tam televize ani rádio a účastníci spolu nesmějí navzájem mluvit. Taková terapie tichem? Částečně. Jste tam jen sama se sebou, meditujete a učíte se nahlédnout do svého nitra. Bývá to náročné, ale pokaždé jsem odtud odjížděl s dokonale čistou hlavou. I moje žena to párkrát zkusila a byla nadšená. Jako rodiče dvou malých dětí teď ale můžeme na pobyt v tichu jen s láskou vzpomínat – odjet někam na deset dní je zatím nereálné. Ale až budou synové starší, určitě se k tomu vrátíme. Do té doby mi k relaxaci musí postačit vana a sport. Že by karate? Trefa! Nicméně také rád jezdím na kole a lyžuji. Pravidelné karate je ale základ. Před dvěma lety jsem si v Praze dokonce založil takovou komorní školičku karate, kde dvakrát týdně trénuji dospělé. Proč jste si vlastně jako kluk vybral zrovna toto bojové umění? Líbilo se mi, že k němu nemusíte mít žádné vybavení – nepotřebujete zbraně a pracujete jen s vlastním tělem. Navíc nejde jen o fyzické cvičení, u kterého se zadýcháte a zapotíte. Karate má i praktické využití. Nejen v sebeobraně, ale i v seberozvoji. Hodilo se vám někdy v běžném životě? Možná vás to překvapí, ale používám ho denně. A neznamená to, že každý den někde někoho zmydlím. (smích) Využívám, co jsem si díky němu osvojil. Karate totiž učí odolnosti, houževnatosti, soustředění se, schopnosti jít si za svým cílem a bránit vlastní prostor. Tohle všechno vědec potřebuje neustále. Pořád o něco usilujete, žádáte o granty, bojujete s konkurencí… Naznačujete, že vaše vědecké úspěchy souvisejí s tím, že jste karatista? Je to moje cesta. Karate člověku prokazatelně pomáhá růst. Ne náhodou se v Japonsku většina vrcholových manažerů věnuje bojovým uměním. Vážně to funguje! A já věřím, že bez karate bych dnes nebyl tam, kde jsem. Mgr. Tomáš Pluskal, Ph.D. ÚSTAV ORGANICKÉ CHEMIE A BIOCHEMIE AV ČR Vystudoval softwarové inženýrství na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Doktorát z molekulární biologie absolvoval na Hiroshima University v Japonsku, kde strávil deset let. Téměř pět roků pracoval na Whitehead Institute při MIT v Cambridge v USA. Od roku 2020 působí v Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, kde vede vědeckou skupinu věnující se rostlinným metabolitům. Zaměřuje se na hledání bioaktivních molekul v rostlinách a zkoumání nástrojů pro biosyntézu těchto látek. Text je převzatý z časopisu A / Magazín (dříve A / Věda a výzkum), který vydává Akademie věd ČR. Výtisky zasíláme zdarma všem zájemcům. Kontaktovat nás můžete na adrese predplatne@ssc.cas.cz. Text: Radka Římanová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČRFoto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR; Shutterstock Text a fotografie (kromě snímků rostlin a kavy) jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

25.06.2024 09:07

Strnulost českého trhu práce

[https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Strnulost-ceskeho-trhu-prace/]
Změny zaměstnání ve většině zemí EU27 jsou mnohem častější než v Česku. Málo časté změny zaměstnání, buď v podobě přechodu z jednoho zaměstnání do druhého nebo skrze nezaměstnanost, jsou také v dalších středoevropských ekonomikách Slovenska, Polska a Maďarska. Naopak vysokou dynamiku vykazují trhy práce severských zemí jako jsou Finsko, Dánsko nebo Švédsko. Mezinárodní srovnání ukazují, že strnulost českého trhu práce je fenomén dlouhodobý. „K obdobným závěrům o nedostatečně dynamickém trhu práce v České republice došla i studie OECD z roku 2021, která navíc ukazuje, že obzvláště špatně je na tom Česko v regionální mobilitě pracujících a v četnosti změn práce u žen,“ upozorňuje spoluautor Jakub Grossmann. Vznik, expanze a úpadky firem na straně jedné a s tím související změny zaměstnání na straně druhé jsou v tržní ekonomice přirozeným procesem průběžné restrukturalizace. Jde o proces, kterým se lidské zdroje přesunují do nových produktivnějších ekonomických činností, expandujících odvětví a profesí, mnohdy úplně nových. Tlak na tyto změny v posledních letech vytváří růst cen energií a technologický pokrok spojený s výrazným nástupem digitalizace a umělé inteligence v mnoha sektorech ekonomiky. Důsledkem strnulého českého trhu práce je neefektivní alokace lidských zdrojů a ekonomických činností obecně. Na jedné straně tak díky nízkým mzdám přežívají zastaralé a málo produktivní firmy, ekonomické činnosti a celá odvětví. Na druhé straně se vzdělané pracovní síly nedostává novým a potenciálně mnohem produktivnějším činnostem a firmám. To se promítá do dlouhodobě nízkého ekonomického růstu, pomalého zvyšování produktivity práce, a nakonec i do pomalejšího růstu reálných mezd. Příčiny strnulého českého trhu práce mohou být mnohé. Zaměstnanci mají obavu odcházet z málo placených zaměstnání s ohledem na relativně nízkou výši podpory v nezaměstnanosti a omezenou dostupnost kvalitní rekvalifikace. Oborově úzce orientované vzdělání a vysoká míra certifikace profesí v Česku zvyšují nároky změn zaměstnání a profesí . Svou roli také zřejmě hraje šedá ekonomika a vysoký podíl samostatně výdělečné činnosti, kde se dynamika měří obtížně. Nabízí se také celá řada opatření, která mají potenciál flexibilitu českého trhu práce zvýšit: v oblasti vzdělávání, rekvalifikací a certifikace profesí, v systému daní a dávek včetně nastavení minimální mzdy, v regulaci zaměstnaneckých vztahů, v různých formách podpory mobility, informovanosti atd. Pro výběr správného mixu je žádoucí vycházet z poznatků kvalitních empirických výzkumů trhu práce, kterých se však v Česku stále nedostává. Policy brief vznikl s podporou Akademie věd ČR v rámci programu Strategie AV21 Společnost v pohybu. Celý text k dispozici zde. Kontakt: Daniel Münich, daniel.munich@cerge-ei.czJiří Grosman, jiri.grosman@cerge-ei.cz

24.06.2024 12:07

Vychází poslední svazek monumentální Květeny České republiky

[https://www.avcr.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/Vychazi-posledni-svazek-monumentalni-Kveteny-Ceske-republiky/]
Tato devítisvazková monografie zahrnuje všechny domácí druhy cévnatých rostlin, druhy zdomácnělé, zplanělé a častěji pěstované. Obsahuje také poznámky o druzích přechodně zavlékaných, méně často pěstovaných okrasných a užitkových rostlinách a také o rostlinách, jejichž výskyt na území ČR lze s určitou pravděpodobností očekávat. Kromě charakteristiky jednotlivých druhů je velká pozornost věnována i údajům o tom, kde rostou, jak se mění jejich rozšíření a jaký je jejich praktický význam jako zdrojů potravin, surovin, léčiv, jako okrasných rostlin, plevelů apod. Poslední díl navazuje na předchozí svazky, které byly průběžně vydávány od r. 1988. Přináší popis téměř 400 druhů ze sedmi čeledí, z nichž nejobsáhlejší jsou šáchorovité (Cyperaceae) a lipnicovité (Poaceae). Zejména čeleď lipnicovitých, která zahrnuje trávy s krásnými českými jmény jako bér, bojínek, ježatka, metlice, rosička, sveřep, válečka, vousatka nebo zaječí ocásek, je ekonomicky a hospodářsky jednou z nejdůležitějších čeledí světa. Zahrnuje totiž také obilniny, které jsou klíčovými potravinovými zdroji pro lidstvo. Text je doplněn 120 celostránkovými ilustracemi a na jeho vypracování se podílelo 33 autorů z předních botanických pracovišť v České republice. Hlavní editorkou 9. dílu byla Jitka Štěpánková z Botanického ústavu AV ČR. Svým celkovým pojetím a hloubkou zpracování se Květena České republiky řadí mezi nejpodrobnější flóry v celosvětovém měřítku a je jednou ze základních flór středoevropského prostoru, což z ní činí důležitý zdroj informací i pro botaniky v zahraničí. Žádný ze sousedních států totiž nemá obdobnou moderní květenu dokončenou. Je však určena nejen výzkumným pracovníkům, ale i odborníkům v otázkách životního prostředí, ochrany přírody, zemědělské a lesnické praxe, učitelům biologie, studentům, amatérským botanikům a díky detailnímu zpracování i širší veřejnosti.  Kontakt:prof. RNDr. František Krahulec, CSc.Botanický ústav AV ČROddělení evoluční biologie rostlinfrantisek.krahulec@ibot.cas.cz  Miroslava Dvořáková    Botanický ústav AV ČRmiroslava.dvorakova@ibot.cas.cz+420 602 608 766 TZ ke stažení zde

24.06.2024 12:07

Biologové Jiří Nedoma a Jaroslav Vrba převzali medaili Gregora Johanna Mendela

[https://www.avcr.cz/cs/o-nas/aktuality/Biologove-Jiri-Nedoma-a-Jaroslav-Vrba-prevzali-medaili-Gregora-Johanna-Mendela/]
Ceremoniál udílení Čestných oborových medailí Gregora Johanna Mendela za zásluhy v biologických vědách se konal ve dvoraně Knihovny Akademie věd ČR v pátek 21. června 2024. „Dnešní laureáti nejenže posouvají hranice vědy, ale také jsou inspirací pro mnoho svých studentů i dalších badatelů. Oceněným děkuji za to, že se významně podílejí na skvělém renomé Akademie věd ČR a přeji jim vše dobré do dalších let,“ řekla při slavnostním udílení předsedkyně Akademie věd ČR Eva Zažímalová. Výzkum šumavských jezer  Jaroslav Vrba začínal v oboru mikrobiální ekologie vody, soustředil se zejména na výzkum acidifikace horských jezer. V současné době zkoumá zotavování šumavských jezer a údolních nádrží. „Věnujeme se také výzkumu rybníků, protože potřebujeme pochopit, co se v nich děje, proč jsou často v tak špatném stavu,“ přiblížil badatel. „Je příjemné vědět, že si někdo cení práce, které se věnuji celý život. Radost mám o to větší, že jsem medaili přebíral společně s Jiřím Nedomou, se kterým jsme dlouhá léta spolupracovali,“ doplnil Jaroslav Vrba. Hydrobiolog Jaroslav Vrba s rodinou a s Čestnou oborovou medailí Gregora Johanna Mendela za zásluhy v biologických vědách Jak velké jsou bakterie a řasy? Jiří Nedoma původně studoval fyziologii živočichů, později se zaměřil na mikrobiální ekologii vody. Pro porozumění ekologii jezer a nádrží používá nejrůznější sofistikované metody, z nichž některé sám vyvinul a úspěšně otestoval. Je například průkopníkem využití analýzy obrazů pro zjišťování velikosti bakterií a řas, které vedlo k významnému posunu ve znalostech o fungování mikrobiálních společenstev a potravních vztahů. „Udělením medaile jsem byl velmi zaskočen, protože se považuji spíše za dělníka vědy. Zabývám se hlavně statistikou a analýzou dlouhodobých údajů, máme až čtyřicetileté řady dat, které se snažíme vyhodnotit, a tím zužitkovat práci našich předchůdců,“ řekl po ceremoniálu Jiří Nedoma. Oceněný Jiří Nedoma s předsedkyní AV ČR Evou Zažímalovou a členem Akademické rady AV ČR Tomášem Kosteleckým Čestnou oborovou medaili Gregora Johanna Mendela za zásluhy v biologických vědách založila Československá akademie věd v roce 1965 jako oborovou plaketu k ocenění vynikajících výsledků v základních oborech biologických a zemědělských věd. Text: Leona Matušková, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR, s využitím tiskové zprávy AV ČRFoto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČRText a fotografie jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.

21.06.2024 11:00

Nejkrásnější kniha i další úspěchy: knihy z AV ČR sklízely literární ceny

[https://www.avcr.cz/cs/o-nas/aktuality/Nejkrasnejsi-kniha-i-dalsi-uspechy-knihy-z-AV-CR-sklizely-literarni-ceny-00001/]
Publikace z Akademie věd ČR bodovaly v soutěžích Cena Miroslava Ivanova pro počiny literatury faktu, Nejkrásnější české knihy roku 2023 i Cena Josefa Hlávky za vědeckou literaturu. Orbity smrti a Koldům LitvínovCena Miroslava Ivanova je určená pro nejzdařilejší počiny literatury faktu. Ze slavnostního vyhlášení 6. června 2024 v Knihovně Václava Havla si ji odnesly i dvě knihy z Nakladatelství Academia. Kniha Michala V. Šimůnka z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a Milana Nováka Orbity smrti. Nacistická „eutanázie“ a masové umírání psychiatrických pacientů v českých zemích, 1939–1945 si z udílení odnesla cenu v kategorii české dějiny. Shrnuje poznatky o plánování a provádění nacistické „eutanázie“ osob s duševním a mentálním postižením, která byla první masovou vraždou nacistického režimu na území českých zemí v letech okupace a druhé světové války. Publikace Jana Beneše Koldům Litvínov. Dům jako sociální zrcadlo uspěla v kategorii regionální dějiny. Koldům v Litvínově je unikátní stavbou, která učila nájemníky v padesátých letech 20. století kolektivně žít. Záměrem bylo ušetřit čas a nabídnout pod jednou střechou vše, co člověk potřebuje. Obrazová publikace populární formou a prostřednictvím fotografií popisuje vznik monumentální stavby a přibližuje čtenáři život v ní. Nejkrásnější z katalogůPrvní místo v kategorii katalogy soutěže Nejkrásnější české knihy roku 2023 získala 12. června 2024 v Technologickém centru Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze doprovodná publikace, kterou vydala Západočeská galerie v Plzni s nakladatelstvím Artefactum k výstavě „…a viděl jsem nové nebe a novou zemi…“ Apokalypsa a umění v českých zemích. Odborná porota ocenila originální výtvarné zpracování grafiček Adély Svobodové a Terezy Hejmové. Kolektiv autorů z Ústavu dějin umění AV ČR se na výstavě i v katalogu zabýval inspirací Zjevením sv. Jana ve výtvarném umění, hudbě a literatuře od středověku až do současnosti. Zaměřil se především na díla vzniklá v českých zemích. „Je radost spolupracovat s profesionálním a spolehlivým partnerem, od kterého přesně víte, co očekávat. Západočeská galerie je jedním z nich. Zároveň je skvělé realizovat krásné publikace s profesionálními, kreativními a komunikaci otevřenými grafičkami, k nimž Adéla Svobodová a Tereza Hejmová jednoznačně patří,“ podotkl ředitel Ústavu dějin umění AV ČR Tomáš Winter. Ceny Josefa Hlávky za vědeckou literaturuOcenění udělila Nadace Český literární fond a Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových 17. června 2024 na zámku v Lužanech u Přeštic (fotogalerii z ceremoniálu najdete níže). Cenu ve společenských vědách získal Jan Županič z Historického ústavu AV ČR za knihu Habsburská šlechta. Proměna elit podunajské monarchie v dlouhém 19. století, ve vědách o neživé přírodě uspěla publikace Nanovlákna. Teorie, technologie a použití od Davida Lukáše a kolektivu autorů, která vyšla v Nakladatelství Academia. Kniha Jana Županiče je vůbec první podrobnou analýzou vývoje šlechty a šlechtické politiky v Rakousku a Uhrách v dlouhém 19. století. Na základě zevrubného rozboru archivních pramenů řeší nejen otázku udílení titulů či hierarchii šlechtické obce, ale také například společenské postavení osob oceněných šlechtickým titulem. Kniha Nanovlákna nabízí přírodovědně, technicky a technologicky zaměřeným čtenářům ucelený text, který popisuje teorii tvorby nanovláken, technologie jejich výroby a oblasti jejich využití, především ve zdravotnictví. Nechybí ani ekonomická a filozofická reflexe. Text: Zuzana Dupalová, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR, s využitím tiskových zpráv Ústavu dějin umění AV ČR a Nadace český literární fondFoto: Jana Plavec, Divize vnějších vztahů SSČ AV ČR, a Jindřích Nosek Text a fotografie jsou uvolněny pod svobodnou licencí Creative Commons.